Zelená dohoda je správný směr, má ale svá rizika

Zranitelnost Evropy souvisí podle Petra Zahradníka mimo jiné s tím, že nemá náhradu za odstavované konvenční zdroje. Letošní zima, pokud bude tuhá, by mohla mnohé změnit. Na nutnosti transformace autoprůmyslu se ale nic nezmění.

Co pro vás znamená Green Deal?

Vnímám Zelenou dohodu nikoliv ideologicky, byť chápu, že má velice silný politicko‑ideologický rozměr, ale jako množinu úkolů, velmi uchopitelných, velmi věcných, které je třeba realizovat proto, abychom dokázali přejít na udržitelnější, ekologičtější hospodářství. Zatím je to tak, že náklady související se znečištěním životního prostředí výrazně přesahujou cenu, kterou za to znečišťovatelé i uživatelé platí. Zelená dohoda by měla vést k tomu, aby se tato disproporce snižovala.

Zní to jednoduše a logicky. Vidíte v tom, jak byla celkově Zelená dohoda pojata, někde rizika?

Riziko vidím právě v tom, že je spojená s kvantem ideologického balastu, že je karikovaná, a proto znevažovaná. A že naopak současně mnozí, kteří jsou stoupenci Green Deal, tlačí příliš na pilu a výsledky, které mají přijít v roce 2050, chtějí vidět hned. To může dohodu ohrozit.

Nakonec vidíme už dnes na situaci na energetickém trhu, kterého se to příliš vybavená k tomu, aby čelila rizikům, která mohou doprovázet její realizaci. Podívejte se na cenu povolenek, která raketově roste. Mechanismus, který měl před nějakými pěti lety vést k tomu, aby se tehdy velmi nízká cena neodpovídající škodlivým efektům na životní prostředí zreálnila, teď situaci jen zhoršuje. Stahování takzvaně nadbytečných emisních povolenek probíhá stejně jako před pěti lety, iniciativa Fit for 55 to dokonce ještě akceleruje a to vyvolává tlak na cenu. To je systémově chybně a může to samo o sobě dohodu pohřbít.

Nikdo s ničím takovým nepočítal? Co byste tedy teď navrhoval?

Systém povolenek je v Evropské komisi v rukou oddělení DG Env (European Commission DirectorateGeneral for Environment – pozn. red) a je to taková kabinetní záležitost řízená netransparentním způsobem, podle mého názoru špatně. Když cena vyskočila z původních pěti až šesti eur, což bylo samozřejmě k smíchu a neplnilo svoji úlohu, na nějakých 65 eur, měli bychom jakoukoliv tržní stabilizaci opustit a přestat povolenky stahovat. Jejich cena by se měla tvořit v odvětvích, která zatěžujou životní prostředí, automaticky nabídkou a poptávkou.

Ceny povolenek nad 60 eur už začínají znečišťovatele docela trápit. Viděl jsem nějaké průzkumy, z nichž vyplynulo, že velké korporace jsou srozuměné s tím, že „zelenou transformaci“ jsou schopné pořídit za cenu povolenky mezi 70 a 80 eury. Takže určitý prostor tam ještě je, ale nikdo neví, co by se stalo, kdyby cena vyrostla na 120. Pak se podle mě veškerý konvenční průmysl zastaví.

A ještě jedna paradoxní věc s tím spojená: vysoká cena povolenky zastavuje provozy i v těch oblastech, které jsou považovány v rámci Zelené dohody za jakési přemostění mezi využíváním energií založených na uhlí a energií z obnovitelných zdrojů, což je třeba plyn.

Vy znáte poměry v Bruselu a ve Štrasburku, je nějaká šance, že by se s tím něco udělalo?

Určitě se o tom diskutuje, ale vyžadovalo by to i velké institucionální přeskupení. Konkrétně by se měl vytvořit nějaký nezávislý orgán typu Evropská bankovní asociace, který by v podstatě nezávisle na Evropské komisi velmi transparentně komunikoval politiku v oblasti povolenek. Ale to si myslím, že není věc na příští rok.

Navíc myslím, že Komisi ten stav vyhovuje a europoslancům je to víceméně taky jedno, takže ten podnět by musel přijít ze strany členských států a musel by se projednat na Radě. V polovině října se Evropská rada v souvislosti s rostoucími cenami energií obchodováním s povolenkami zabývala, ale jediné, co z toho vzešlo, byl příslib, že bude fungování trhu s povolenkami prověřeno.

Pomohlo by zastropování ceny?

Pokud nezměníte způsob, jak je emitovaná, tak jenom utíráte rozlité mléko a neřešíte příčinu problémů. A není to tržní řešení.

Neměly by povolenky také odrážet situaci v jednotlivých zemích s ohledem na to, jaký je jejich energetický mix a jak náročná bude transformace?

Ano, to je docela dobrá úvaha. Kdyby to mělo být úplně objektivní, cena povolenky by mohla být diferencovaná s ohledem na to, jaký je energetický mix a s tím související progres v zelenosti té které země.

Pokud budeme vycházet z toho, že cena povolenek je jeden z významných faktorů, který žene nahoru ceny energií, co v tom můžeme dělat my v České republice – kromě hledat nějaké spojence a vznášet námitky na Radě?

Jinak jsme v tom moc malý pán. Co se týče cen energií, nejsme v tom sami. A nejde jen o povolenky. Zásoby plynu před zimou jsou relativně slabé a v úvahu by připadal nějaký centralizovaný nákup plynu v rámci celé Unie a nalezení nějakého klíče, jakým způsobem ho distribuovat členským státům. Jenže přednost by mělo dostat tržní řešení, které je podle mě férovější, a to je určování ceny přes komoditní burzu.

„Vysoká cena povolenek paradoxně zastavuje provozy i v oblastech, které jsou považovány za jakési přemostění mezi využíváním energií založených na uhlí a těch z obnovitelných zdrojů, což je třeba plyn.“

Nebylo by za této situace výhodnější mít nějaké přímé bilaterální smlouvy s nějakým dodavatelem?

Chápu, že pokud je doba složitá, tak proto, abych se zařídil na horší časy, bude pro mě lepší uzavřít nějakou bilaterální smlouvu. Jenže to není tržní řešení a poškodí ty, kteří budou nakupovat na burze. Čím víc bude bilaterálních smluv, tím méně reprezentativní bude nabídka a poptávka na burze, a tím zase vzroste tlak na cenu.

Pojďme se vrátit k Zelené dohodě jako komplexní strategii transformace Evropy. Zatím jsme uvedli, že ji ohrožuje v první řadě „ideologický balast“. Co dál?

Myslím, že obrovská zranitelnost Evropy obecně souvisí s hledáním nějaké uchopitelné náhrady za konvenční zdroje. Aktuální vývoj cen energií je podle mého názoru způsobený souběhem minimálně tří faktorů. První je cena povolenek, o tom jsme již mluvili, druhý je rozjezd ekonomiky po covidu, tedy logický poptávkový faktor, a třetí faktor je naopak na straně nabídky v podobě nedostatečných kapacit. Týká se to především těch zemí, které se rozhodly skončit s jadernou energetikou a prudce utlumit uhelnou energetiku, tedy zejména Německo, ale třeba i Belgie. Kapacity prudce klesají, aniž by byla adekvátním způsobem zajištěna spolehlivá, bezpečná a dostupná náhrada za tyto zdroje. Německo sice v současné době už více než jednu třetinu výroby elektřiny generuje prostřednictvím obnovitelných zdrojů, ale ukazuje se, že je to velmi ohrozitelný zdroj a výkyvy v poptávce musí vyrovnávat třeba dovozem jaderné elektřiny z České republiky. Což asi není úplně to nejlepší.

Zase mě napadá otázka: nikoho to předtím nenapadlo?

Myslím, že nadšení pro dobrou myšlenku převládlo nad nějakým racionálním vyhodnocením všech pro a proti, která jsou s tím spojená. Je možné, že stávající situace povede k tomu, že se nastaví daleko racionálnější optika a nebude snaha jaderné bloky odstavit příští rok a uhlí v polovině příští dekády. Prostě že se to celé posune.

Je to podle vás reálné?

Myslím, že ano, zejména pokud bude letošní zima opravdu tvrdá. Zatím na energetickém trhu využíváme buď pořád ještě forwardových cen z minulého období, nebo aktuálních spotových cen, které sice rostou hodně, ale pořád to není to, co nás čeká. Prognózy na letošní zimu jsou v tomto ohledu velice drastické. A pokud se tohle podepíše jak na životní úrovni lidí, tak na produkční schopnosti zejména malých a středních podniků, tak si myslím, že Zelená dohoda ztrácí to asi vůbec nejpodstatnější, a to je důvěru.

V České republice je Zelená dohoda nahlížená tak nějak z periferie, takže náš pohled je hodně zkreslený. Ale zejména v severozápadní části Evropy velká většina lidí Zelené dohodě opravdu upřímně věří a myslí si, že je to ten správný směr. Případná lekce tuhé zimy z hlediska nedostupnosti energie nebo obrovského zvýšení cen může ten názor velmi změnit.

Ať už se v některých ohledech termíny posunou nebo ne, základní směr Green Deal a cíle Fit for 55 zůstávají v platnosti. Prohloubí se postupně rozdíly mezi jednotlivými zeměmi EU?

Pro ty země, které tuto transformaci budou provádět, je připraveno dost prostředků z evropských zdrojů. V rámci nového programovacího období funguje například takzvaný Fond pro spravedlivou transformaci, který se v České republice týká Ústeckého, Karlovarského a Moravskoslezského kraje, a v něm je připraveno v té základní verzi asi 42 miliard korun, plus jsou k dispozici další zdroje. Když to posčítáme, tak včetně výhodných návratných finančních nástrojů je to pro tyto tři kraje asi sto miliard korun. Pokud se prostředky použijou na nastartování nějakých nových podnikatelských odvětví, může to velmi výrazně pomoci.

Takže nejenže nemusí dojít k prohloubení rozdílů, ale naopak to může být cesta k prosperitě a snižování rozdílů. Obvykle platí, že ty regiony, které čelí potřebě transformace, jsou regiony chudé, takže s využitím nějaké pozitivní diskriminace už bude záležet jen na jejich schopnostech ty peníze smysluplně využít.

Jak podle vás Fit for 55 ovlivní automobilový průmysl? Souhlasíte s tím, co říká místopředseda Evropské komise Frans Timmermans jinými slovy, že automobilky vždycky reptají, ale nakonec „všechno jde“?

Myslím, že většina automobilek je s tím smířená a nebere to jako „diktát Bruselu“. Mnohé věří, že to pro ně je investiční příležitost. Že pokud v tom trendu budou první, nebo mezi prvními, získají nějaký tržní segment, ze kterého budou moct dlouhodobě profitovat. Na druhé straně je jasné, že náklady transformace jsou tak obrovské, že je musejí promítat i do cen konvenčních výrobků, což není úplně příjemné. Ale pokud ten trend nezachytí, skončí.

Mluvíteli o trendu, myslíte asi především elektromobilitu. Elektromobily jsou pro většinu lidí cenově zatím nad jejich možnosti. Neodradí podle vás další potenciální zákazníky právě ta rostoucí cena energie?

Ano, to je v současné době pádný argument, ale věřme tomu, že jde jen o přechodnou záležitost. A co se týče ceny vozů – podívejme se třeba na Dacii, ta už je dnes schopná vyrobit elektromobil v ceně okolo půl milionu, tedy dostupný střední vrstvě obyvatel. Já ale vnímám jako větší problém to, že není rozvinutá infrastruktura. Možná nemáme na nějaké robustní budování sítě dostatek pracovních sil, nevím.

Možná bude volné pracovní síly dost, až to pár podniků neustojí… To byl samozřejmě špatný vtip. Je na místě nějaká pomoc automobilovému průmyslu?

V čase pandemie a s tím spojených problémů je jasné, že něco jako kurzarbeit nebo antivirus je naprosto na místě – ale v plošné podobě. Mám trochu problém s tím, aby se pomáhalo selektivně automobilovému sektoru v duchu hesla „too large to fail“. Podpora by měla být univerzální, naplňovat nějaké obecné podmínky, odvíjet se například od propadu na straně výstupů z nějakých neovlivnitelných důvodů, zvýšení ceny vstupů a podobně. A kompenzace mzdy v případě výpadku výroby by měla být podmíněná nějakou aktivitou ze strany lidí, kteří nemůžou chodit do práce. Mohli by se třeba účastnit nějakých veřejných prací, po kterých je poptávka.

Co říkáte na povzdech některých manažerů v odvětví, že tím, že skončíme s výrobou spalovacích motorů, zbavíme se jedné z komparativních výhod, které máme. Máme inženýry, techniky, fachmany na tuto výrobu, umíme strojařinu, ale už to nikdo nebude chtít. Čím se budeme prezentovat světu? V čem je naše silná stránka?

Spalovací motory rozhodně nejsou to jediné, co umíme. Jsme hodně konkurenceschopní obecně v energetice, v IT… Podívejte se i na samotný automobilový průmysl. Čeští inženýři stáli u vývoje řady modelů WV. Prostě je tady nová doba a staří fachmani budou nahrazeni novými fachmany. I automobilový průmysl se bude dále rozvíjet, ale jiným směrem než doposud.

Posunulo by Českou republiku dopředu, kdyby se tady postavila továrna na baterie pro elektromobily?

Troufnu si říct, že by to dokonce znamenalo velký kvalitativní posun – ať už kvůli výši investice, tak následně očekávanému výstupu. Musíme mít ale jistotu, že nepůjde jen o proinvestování miliard, ale že gigafactory bude představovat celý systém, to znamená, že zahrne tuzemské dodavatele, bude spolupracovat s univerzitami, bude mít vlastní výzkum a vývoj, využívat vlastní know‑how. A bude mít zajištěný široký odbyt výrobků.

Vraťme se ještě ke Green Deal. Aby to všechno mělo nějaký smysl, nemůže v tom úsilí zůstat Evropa osamocená. Což evropští lídři chápou, a tak se mluví mimo jiné o uhlíkových clech. Jsou podle vás prosaditelná?

Dnes se tomu říká mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích a je to součástí balíčku Fit for 55. Myslím, že to prosaditelné je. A souhlasím s tím, že je to pro smysl Green Deal naprosto zásadní, protože z Evropy pochází jen méně než nějakých deset procent celkového globálního znečistění. Víme, jak je export z Číny obrovský, a když se zatíží tímto clem, může se zastavit. Čína, ale i další exportní země, Vietnam, Bangladéš, budou pak obtížně hledat jiná odbytiště.

Zejména v severozápadní části Evropy velká většina lidí Zelené dohodě opravdu upřímně věří. Případná lekce tuhé zimy z hlediska nedostupnosti energie nebo obrovského zvýšení cen může ten názor velmi změnit.

U řady produktů se asi export nezastaví, jen se zvednou ceny. A ty zaplatí spotřebitelé.

Ano, souhlasím, není to ideální, ale je to opět jedna z dílčích oblastí, jak tu negativní externalitu takzvaně internalizovat. Ale je asi jasné, že když se sem něco veze deset tisíc kilometrů, nemůže to stát pět korun. Chápu, že nebude úplně jednoduché to některým lidem vysvětlit.

Ale bude tady k dispozici taky takzvaný sociální klimatický fond, který je taktéž součástí Fit for 55, a který by měl pomoci. „Lehký“ problém je v tom, že tento fond má být spuštěný až v roce 2025. Druhý problém spočívá v tom, že k 72,7 miliardy eur, které ve fondu budou, převážně z emisních povolenek, mají přidat podobnou sumu samy členské státy. Takže jsem sám zvědavý, jak to dopadne.

Už se ví, jak a komu by se ty prostředky rozdělovaly?

Zatím se řeší, jestli by byly plošné nebo selektivní. Ale jsou tam taxativně vymezené oblasti, kam by podpora měla jít: na úhradu nákladů spojených se zvýšením cen vytápění či pohonných hmot, na renovace budov, dostupnost nízkoemisních vozidel a další. Měly by je dostat ohrožené rodiny i malé a střední podniky.

A ještě jedna otázka ke stanovení výše cel, respektive k mechanismu uhlíkového vyrovnání na hranicích: Kdo a jak v čínských podnicích spočítá, jakou nechávají uhlíkovou stopu? Že by si tam pustili nějaké komisaře, kteří to budou hlídat?

Přiznám se, že nevím, jak má být toto ošetřeno.

Z balíčku Fit for 55 také vyplývá, že by evropské firmy už nemohly přemísťovat své „špinavé“ provozy do jiných mimoevropských zemí a tam dále vyrábět.

Ano. A souvisí to i s automobilovým průmyslem, protože je jasné, že některé země budou stále mít zájem o auta se spalovacím motorem. Ale Evropa tady tyhle ropáky, co vyrábějí auta s pohony na fosilní paliva, nechce. Já si myslím, že ten zákaz přijde, ale asi by se mělo počkat přinejmenším na to, až se zklidní situace na energetickém trhu.

Teprve při realizaci všech těchto opatření bude mít Green Deal celosvětový dopad, jak se od něj očekává.

Libuše Bautzová


Rozhovor byl publikován v časopisu Český autoprůmysl 4/2021 >>>

Další články a rozhovory

Další články a rozhovory

+ Zobrazit