Když chce Enyaq k moři podruhé

2. 9. 2022 / Že někdo jede (byť podruhé) elektromobilem do Chorvatska, by nestálo ani za zmínku na sociálních sítích. Nebýt toho, že má možnost srovnávat, jaké to je, když jede s mobilem naládovaným mnoha aplikacemi a když jede s jednou aplikací, která funguje jednoduše a rychle po celé cestě. Rozdíl je opravdu znatelný; s kartou, která je s aplikací spojená, je všechno daleko snazší. Což neznamená, že na cestě nečekají nemilá překvapení.

Naplánovali jsme na přelom června a července cestu z Prahy do Splitu vozem Enyaq iV 80 Sportline s uváděným maximálním dojezdem 535 kilometrů a letos poprvé také s dobíjecí aplikací Powerpass. Ta slibuje díky k tomu dodávané kartě jednoduché nabíjení u většiny veřejných poskytovatelů v Evropě, včetně přístupu do sítě rychlého nabíjení Ionity. Nabíjecích stanic by mělo být už přes 300 tisíc. Všechny údaje o nabíjení a platbách jsou v mobilní aplikaci přehledně k dispozici – ale to nabízí pochopitelně i jiné aplikace.

Konvenčním vozidlem s malinkatou nádrží

Jsem řidič, tak volím trasu. Chci jet přes České Budějovice. Aplikace ABRP (A Better Routeplanner) ukazuje do cíle 1055 kilometrů a čas na cestu 13 hodin 15 minut. Z toho jízda představuje 10 hodin 30 minut, nabíjení 2 hodiny 44 minut. Doporučených je pět dobíjecích míst. Kalkulátor na webových stránkách ŠKODA AUTO nebo v aplikaci myŠKODA uvádí délku cesty 1086 kilometrů a čas 10 hodin 32 minut a tři dobíjecí zastávky. Nesrovnalost mezi oběma výpočty ovšem není nic, co by příliš vadilo – jedu na dovolenou a mám dost času.

Jedeme v plně zatíženém voze, čtyři řekněme urostlé osoby a adekvátně batožiny, která zcela zaplnila zavazadlový prostor. Počítám tak celkem osoby a zavazadla 400 kilogramů. Dobrá zpráva předem je, že velké zatížení vozu bude mít na spotřebu jen minimální vliv. ABRP ukazuje při tak velkém zatížení jen o pět procent větší spotřebu, tedy jen minimálně delší dobu nabíjení.

V předvečer cesty dobíjím u Ionity Nupaky. Jeden ze dvou stojanů nefunguje, druhý je naštěstí volný. Poprvé přikládám Powerpass, zasunu konektor do auta a říkám si, že svět je úžasně jednoduché místo pro život. Dobito na 90 %. ABPR doporučuje zítra na trase nabíjet v Linci, Triebenu (Rakousko), v Dobrenje-Maribor (Slovinsko), ve Vukova Gorica a v Zadaru (Chorvatsko). Já ale jako správný český řidič nabiju ještě „doma“, tedy v Českých Budějovicích, čímž vlastně dávám najevo rezignaci na doporučení chytrých aplikací. Nakonec, proč nezkusit jet jen tak, neplánovat a dobíjet tam, kde se mi bude chtít? Prostě podobně, jako bych jela konvenčním vozidlem s malinkatou nádrží.

Dobíjecí infrastruktura pod značkou Ionity sice stejně jako ostatní provozovatelé nenabízí nic jiného než stojany, ale dá se na ni většinou spolehnout – minimálně proto, že stojanů je tady víc.

Holá pláň i luxusní Porsche Destination Charging

Jenže ono se to tak nějak hodilo, že stejně zastavuju v Triebenu, i když to není nezbytné, mám luxusních 46 %. Zdejší Ionity funguje bez problémů. Stojany jsou čtyři, tak se s vedle stojícím VW ID3 nemusíme přetahovat o místo. Hned vedle je obchod Spar, tak se 40timinutové přestávky dá využít k pomalému nákupu. Bohužel ne k občerstvení ani k umytí rukou, natož pak k použití toalety. Na holém prostranství široko daleko nic, což se pak při cestě zpět (kdy je obchod zavřený) jeví jako velmi nepříjemné. Asfalt rozpálený do tekuta a před vedrem se není kam schovat. Jistě, můžete sedět v autě a klimatizovat.

Je to obecný problém prakticky u všech nabíječek. Pokud nejsou stojany součástí areálu klasické čerpací stanice, postavili je provozovatelé bezpečně na tom nejošklivějším možném místě a nedoprovází je žádná jiná infrastruktura. O létě a horku už byla řeč, podobně nepříjemné je nabíjení v zimě či za deště. Doporučení tedy může znít: Na dlouhé cestě dobíjejte u čerpacích stanic, i když ani tam stříšku nečekejte. A navíc tam může být u stojanu tlačenice.

Kdo nemá potřebu trávit čas u svého nabíjeného vozu (nakonec, proč by měl, když kontrolovat to lze přes aplikaci) a chtěl by si vyrazit mezitím někam na procházku, musí se mít ovšem taky na pozoru. U řady dobíječek je limitované stání a za minuty, kdy stojíte připojeni ke stojanu a už nenabíjíte, zaplatíte extra poplatek.

Síť Porsche Destination Charging zahrnuje po Evropě ke třem tisícovkám dobíjecích míst. Tahle byla před hotelem v Trakoščanu.

Rozpačité pocity z Ionity v Triebenu ale vymazala poslední zastávka dne, a to v obci Trakoščan, už v Chorvatsku, v krásném místě s hradem, kde je přímo u vchodu do hotelu umístěna dobíječka Porsche. Síť Porsche Destination Charging zahrnuje po Evropě ke třem tisícovkám dobíjecích míst. Jsou u hotelů, golfových hřišť, v přístavech a podobně, prostě tam, kde se předpokládá, že řidič stráví více času. Dobíječky jsou sice pomalé, ale zato zdarma. Takže připojuji a bez obav zvu posádku na večeři. Tak to má být.

Pro úplnost, za celý den ujeto 588 kilometrů, trvalo to celkem i s (někdy zbytečným) dobíjením 7 hodin a 30 minut, průměrná rychlost byla 80 km/hod. a průměrná spotřeba 18,5 kWh/100 km.

Časy se mění, zadarmo málokde

Ranní pohled na palubní přístroje vypadá více než povzbudivě: 100% nabití, energie na 413 kilometrů. Život je zase krásný.

Znám dobíječky Elen, které jsou umístěné u čerpacích stanic INA. Loni všechny bezchybně fungovaly, dobíjecí rychlost byla taková, jak se prezentovalo na stojanu a jak hlásily aplikace. A navíc byly zadarmo. Powerpass je samozřejmě taky umí. Hodí se zastavit v Brinje, kde zrovna jedna taková dobíječka je, takže vyzkouším. Po roce je situace trochu jiná – přinejmenším v tom, že se za odebranou elektřinu od dubna platí. Pro poctivost je ovšem třeba dodat, že i zpoplatněná elektřina u Elenu je za poloviční cenu oproti té od Ionity.

V Brinje u Elenu na čerpací stanici INA jsme se trochu zdrželi. Jeden stojan je prostě málo.

K dispozici je tady jen jeden stojan se třemi porty, z nichž jen jediný je 50 kW. Dobíjí se tady Kona s maďarskou značkou, řidič oznamuje, že „za 10 minut bude mít dobito“. Tak zas něco konzumujeme a jen tak okouníme, pokud možno ve stínu, je 35 stupňů a obloha taková, jaká má v létě být. Majitel Kony se vrací až po půl hodině, zřejmě jim jde v Maďarsku čas nějak jinak. Pak už je to jednoduché: přiložím kartu Powerpass, počkám (dalších) 40 minut, dobiju ze 49 % na 90 % a po dvou kafích, s lehkým úpalem a uškvařenými podrážkami sedám do vozu, který mi oznamuje, že s ním můžu teď ujet bez přestávky 361 kilometrů.

Dobíječky nesou logo Evropské unie, která se rozhodla jít elektromobilní cestou.

Někde tady přece musí být!

Cestou, zhruba o dvě hodiny později, spolujezdec projíždí aplikace, jestli někde uvidí ve vhodnou chvíli další dobíječku. Chce se mi zastavit, bez ohledu na to, co si myslí baterie. Sledovat pouze silnici, respektive dálnici a čekat, že někde uvidím značku avizující blízkost dobíječky, by bylo zcela naivní. Jeden z velkých problémů při cestě elektromobilem je, že v podstatě žádnou nemůžete najít „jen tak“. Velké poutače upozorňující předem na existenci klasické čerpací stanice vás informuje o tom, že tam budete moct načerpat LPG a vzduch a dojít si na WC, ale ne, jestli mají elektrodobíječku.

Nikde nenajdete upozornění dokonce ani na Ionity – a že její vybudování stálo dost peněz, včetně našich, společných, evropských. Dobíječky nesou logo Evropské unie, která si vytkla elektromobilní cestu, tak by měla být její infrastruktura výkladní skříní, tím nejlepším, co se nabízí, se vším všudy.

Ano, aplikace dobíječky většinou ukazují, ale během cesty se stalo, že stojan ve skutečnosti byl na druhé straně, než bylo avizováno. Tedy v protisměru. Což je na dálnici trochu problém.

Pokud se nespoléháte jen na oči a jednu aplikaci a máte potřebu všechno prozkoumat, zjistíte, že trochu matoucí je při orientaci také to, že v různých aplikacích jsou dobíjecí místa pojmenována různě – někde podle odpočívadla, někde podle nejbližší vesnice/města, jinde bůhví podle čeho.

Navigace ukazuje dobíječku v Triebenu. Ale některé dobíječky ani v mapě nenajdete.

Úplně nejtěžší je najít dobíječku ve městě. Aplikace jich ukazuje mnoho, ale jednak není místo na mapě úplně stoprocentně přesné, jednak jsou dobíječky často skryté v podzemí v garážích či jiných prostorách, přičemž zvenčí není místo nijak označené.

Ale zpět na cestu. Pravděpodobně bychom mohli dojet až do cíle bez dalšího nabíjení, ale proč ještě něco nevyzkoušet, když se to nabízí. Další dobíječka Elen je na dálnici u Skradinu, neoznačená, ale když už nalezená… Přiložím kartu, dobíjím jen chvíli, ať mám jistotu, že nepřijedu do cíle nasucho, a posledních sto kilometrů už jedu bez zastávky.

Chcete rychlé kilowatty?

Při všech zádrhelech u stojanů, které sice nebyly fatální, ale ani příjemné, pořád platí, že karta Powerpass (stejně jako všechny další dobíjecí karty jiných automobilek a provozovatelů) je mimořádně šikovný pomocník. Až na jednu výjimku fungovala všude bezchybně.  Aplikace také ukáže, jakou rychlostí se dá u kterého stojanu nabíjet, což ale nakonec nemusí odpovídat realitě.

U mnoha nabíječek, dokonce i u Ionity (Trieben, Maribor a další) byla rychlost dobíjení znatelně nižší, než bylo uvedeno na stojanu. Čímž nemyslím 350 kW, které můj Enyaq opravdu neumí, ale ani vysněných 100 kW. Nad tuto hranici jsem se dostala jen jednou. Vysvětlení, proč je nabíjení pomalejší, než byste čekali, samozřejmě existuje, aspoň tak to zdůvodňují provozovatelé i výrobci elektromobilů: baterie je moc teplá, baterie je moc studená, venkovní teplota je moc vysoká nebo moc nízká, jeli jste předtím moc rychle, jeli jste moc krátkou dobu… Ale největší vliv na rychlost dobíjení má aktuální stav baterie. Nabíjecí křivka jasně ukazuje, že čím je baterie plnější, tím je nabíjení pomalejší. Jestliže při baterii nabité na 30 % dobíjíte rychlostí například 100 kW, při 70 % to může být už jen poloviční rychlost či ještě méně. Závisí na každém konkrétním autě.

Příjemné překvapení po dlouhém hledání, dobíječka Petrol v Mall of Split.

Jsme-li u rychlosti, dva zážitky k tomu. Ve Splitu, kde jsem ani po poměrně dlouhém objíždění žádnou z dobíječek, které ukazovaly mapy, nemohla nalézt (kromě jedné, trochu podivné, která nefungovala), nakonec došlo k překvapivě příjemnému momentu v podzemí obchodního centra Mall of Split. Dobíječka Petrol sice ze tří zásuvek nabízela jen jednu funkční, ta ale zase dobíjela rychleji než avizovaných 50 kW. V aplikaci myŠKODA ale vyznačená paradoxně nebyla a Powerpass u ní nefungoval (byť Petroly jinak s Powerpassem bez problémů komunikují). Ale když jste trochu lajdáci a necháváte si v mobilu nepotřebné věci, čas od času se to může hodit. Zkusila jsem na to aplikaci OneCharge (z minulého roku) – bylo to trochu komplikovanější, ale šlo to! Co se k tomu ještě hodí dodat, je, že v informačním centru obchodního střediska žádná informace ohledně možnosti nabíjení nebyla a trvalo dost dlouho, než jsme našli člověka, který nám vysvětlil, kde ji nakonec najdeme.

Cesta zpět a zúčtování

Ani na cestě zpět jsem se nedržela doporučenými zastávkami, ale spíš náladou a tím, co vím z cesty tam. Mnoho věcí už mě nepřekvapí. Někde to jde rychleji, jinde je u čerpací stanice klasický letní masakr. V Brinje jsou na parkovišti mraky aut, z nichž elektromobily jsou jen tři – ale všechny chtějí nabíjet.  Jeden stojan je dost limitující záležitost. Naštěstí se za chvíli uvolní přístup aspoň k dobíjení 22 kW. Je 14.30, mám v baterii 30 % a do plného nabití touto rychlostí by to tady trvalo (jak říká palubní počítač) do 19.48. A k tomu ještě zjišťuju, že výkon je sotva poloviční. Po 20 minutách přeparkuju na uvolněné místo u 50 kW a za další půlhodinu mám víc než na potřebný dojezd do Mariboru, odkud budu pokračovat do Triebenu.

U již známé rakouské Ionity se rozhoduju, kam se mi vlastně chce jet, jestli do Lince, do Dolního Dvořiště nebo do Českých Budějovic. Rozhoduju se pro Dvořiště. A dělám dobře. Dobíječka E.ONu u zdejšího kasina sice taky nemá stříšku a když si nechcete jít hodit Black Jacka, nemáte tady co dělat, ale nabíjení výkonem 75 kW zastávku výrazně zkrátilo.

Dobíječka E.ON u kasína v Dolním Dvořišti byla jedna z nejrychlejších na celé cestě.

Na závěr se sluší uvést celkové skóre: Za deset dní (cesta tam a zpět, jízdy v okolí Splitu) ujeto 2500 kilometrů, spotřebováno 484 kWh, průměrná spotřeba 19,4 kWh. Za elektřinu jsem celkem zaplatila (po přepočtu) 7690 korun, což znamená 15,90 korun za kWh. V porovnání s částkou, kterou bych musela zaplatit, kdybych použila vůz na naftu či benzín, je to (při ceně litru za 45 korun) víc. Ale to jen proto, že jsem u všech stojanů platila tu nejvyšší cenu. Prakticky všichni, kdo jezdí elektromobilem trvale (a ne jen deset dní jako já), mají výhodnější tarify, které jsou spojené právě s aplikacemi a kartami buď automobilek nebo provozovatelů elektrodobíječek. Cena se liší, někdy i velmi výrazně. Nižší cenu platí i majitelé Powerpassu, pokud si koupí některý z výhodnějších balíčků. Nejvýraznější rozdíl je u Ionity. Zatímco mě (balíček Charge Free, bez měsíčního poplatku) stála jedna kWh 21 korun, s balíčkem Charge Faster (300 korun měsíčně) je za 8,20 Kč.

Ceny, o kterých tady píšu, platily letos v červenci. Vzhledem k nevyzpytatelnému vývoji v oblasti cen energií ale může být za čas všechno jinak. Jestli poroste rychleji cena elektřiny, nebo nafty, těžko říct.

Za deset dní jsme ujeli 2500 kilometrů. S autem nebyl žádný problém, naopak, byla to velmi příjemná jízda.

Tak si to celé shrňme

Pokud bylo smyslem mé cesty (kromě dovolené) vyzkoušet, zda a jak ulehčí cestu dobíjecí karta, závěr je jasný: Aplikaci a kartě jednoznačné plus, dobíjení výrazně zpohodlní a vlastně i malinko zrychlí. Teď ještě zdokonalit vše ostatní. A toho „všeho ostatního“ je ještě pohříchu dost, přičemž samotné elektrické vozy (které jsou skvělé – tedy přinejmenším ty, které jsem měla možnost vyzkoušet), jejich ceny, dojezd či ceny elektřiny ponechávám stranou.

Na závěr si tady dovolím své postřehy shrnout – a třeba je někdo bude brát jako doporučení, co zlepšit.

Oproti loňsku dobíjecích míst na trase Praha-Split rozhodně přibylo, ale Německo nebo Nizozemsko to ještě není, přičemž i tam se v době prázdnin potýkají s nedostatkem. Je třeba rychle budovat další a tam, kde už jsou, přidat mnohonásobně víc stojanů. To je asi ten nejproblematičtější úkol, protože nejde jen o peníze, ale také o dostatečný příkon…

Kde nic, tu nic. Ale mohlo by to být i horší. Tady jsou dva stojany a tři odpadkové kontejnery.

Velkým nedostatkem je i to, že z informačních tabulí o konvenčních čerpacích stanicích nezjistíte, zda je v areálu také dobíječka, a to ani na dálnici. Co brání tomu přidat ikonku zástrčky? Pak bych mohla jet opravdu jako se starou dobrou octavií. (Mimochodem, zaregistrovala jsem zrovna v těchto dnech, že upozornění na dobíječky už se začínají objevovat v Česku, a to jako doplněk informační tabule ohlašující čerpací stanici. Jsou sice až těsně před stanicí, ale aspoň tak.)

Pro zpříjemnění cesty mám ještě více doporučení. Nejsou už možná tak akutní, ale přece jen, žijeme v jedenadvacátém století. Takže je-li dobíječka či více dobíjecích stojanů mimo městskou infrastrukturu či dokonce úplně mimo civilizaci, což se též stává, bylo by skvělé, kdyby byly součástí tohoto dobíjecího ostrůvku alespoň odpadkové koše. Ideální by byly i toalety a třeba automat na kávu či malé občerstvení. Požadovat zastřešení, jaké poskytuje například dobíjecí stanice PRE v Praze 7 u Výstaviště, je asi snem, ale třeba to taky jednou bude. Jak přinutit provozovatele, aby do toho investovali, ale nevím. Vím jen to, že připojovat kabel ve větru, dešti není nic příjemného.

O to víc, když nakonec zjistím, že stojan nefunguje. Provozovatelé dobíjecích stanic by měli zajistit, aby v případě, že dobíjecí místo nefunguje, bylo toto na první pohled jasně patrné. Stává se, že poruchu zjistí řidič až poté, co se několikrát neúspěšně pokusí vozidlo připojit. Že by tato informace měla být dostupná i v příslušné aplikaci, je jasné.

Ale tohle jsou asi všechno známé věci.

Libuše Bautzová

Foto: autorka