Miroslav Dvořák: Konec konjunktury jsme čekali, covid ne

3. 12. 2020 / Heslo současné „covidové“ doby pro všechny dodavatele automotive by mělo znít „nebýt přezásobený a nemít pohledávky“. Doporučuje to Miroslav Dvořák, jehož firmě MOTOR JIKOV se takový přístup osvědčil. Společnost má dost objednávek, ale budoucnost je i pro ni trochu nejistá. Nejde přitom jen o virus, ale taky o nastupující nové trendy v automobilovém průmyslu. A tak se MOTOR JIKOV rozhlíží po nových zakázkách a realizuje projekt na zvýšení produktivity.

Jak se máte v téhle těžké době?

Na otázku, jak se mám, většinou odpovídám: „Mám se tak, jak si zasloužím.“ Ale tohle jsem si myslím nezasloužil.

Že vám vývoj v automobilovém průmyslu přinese určité problémy, to jste ale čekal. Když jste loni v prosinci přál svým kolegům v podniku hezký nový rok, říkal jste, že automobilový průmysl stojí před historicky možná největší změnou, kterou s sebou přináší elektromobilita. Jenže pak k tomu přišel ještě virus.

Rozdíl mezi těmi dvěma problémy je v tom, že nástup elektromobility je něco předpokládaného a vy se s tím můžete postupně vyrovnat, když to jde. Pro rok 2020 jsme předpokládali i to, že na trzích dojde k poklesu přibližně o deset procent, prostě dlouhá konjunktura skončila. Že ale přijde nějaká nemoc, s tím nikdo nepočítal – a to je ten problém.

Jak to dnes ve vašich provozech běží? A odhadnete, jak skončí celý rok?

Původně jsme plánovali, že letošní rok budeme na stejných číslech jako loni. To jsme ale netušili, co se stane. Celkově si myslím, že by se situace mohla do konce roku stabilizovat, ale je to pořád otázka. V létě jsme ještě zaznamenávali pokles oproti loňsku zhruba 30 procent, ale podle posledních čísel – do října skutečnost a zbytek výhled – to vypadá, že ve druhém pololetí bychom mohli být i mírně nad úrovní stejného období minulého roku.

Po loňských 1,8 miliardy korun bychom se letos měli dostat obratově na 1,4 miliardy, za celý rok jde o pokles o 20 procent. Ale může se stát cokoliv. Pokud by se třeba dramaticky zvýšila nemocnost na pracovištích nebo odběratelé zrušili své objednávky…

Omezili jsme všechny variabilní náklady, a to včetně personálních. Propustili jsme zhruba deset procent lidí, a to včetně najímaných, což nás ale teď zase trochu omezuje, protože máme hodně objednávek. Jedeme nyní na sto procent výkonů bez zvýšených nákladů. Řeším to tak, že   nedodáváme odběratelům úplně tolik, kolik chtějí, protože jejich požadavky jsou vyšší, než jsou schopni spotřebovat. Zaplňují si sklady a připravují se na dobu, až my, dodavatelé, z nějakých důvodů například kvůli covidu selžeme, aby měli z čeho vyrábět.

To, že odběratelé nakupují na sklad, si myslíte, nebo to víte?

Udělal jsem si takový úsudek. Vždyť to vidíte: ve světě se auta neprodávají jako v minulém roce. A když my v druhém pololetí jedeme na sto procent, stejně jako v roce 2019, tak někde se logicky musí tvořit zásoba neprodaných vozů. Důvod, proč automobilky na jaře zastavily výrobu, byl jednak ten, že lidi byli nemocní nebo v karanténě, ale zásadní důvod byl ten, že neměly z čeho vyrábět. Dnes mají strach, že by se to mohlo opakovat.

Vy tvrdíte, že odběratelé chtějí víc, než potřebují, jiné firmy ale zase tvrdí, že jejich odběratelé krátí objednávky, že chtějí nyní méně, než měli původně objednáno.

To jsme tady zaznamenali v průběhu roku, ale trvalo to tak do léta. Pak se to změnilo. A bude to trvat tak dlouho, dokud se situace nějak neustálí a automobilky si nezrevidují své sklady a nebudou taky vědět, kolik kam mají šanci prodat. V Česku se ročně prodává čtvrt milionu vozů, vyrobí se jich tu ale šestkrát tolik. Výrobou jsme tedy jako země závislí na prodejích „matek“ místních automobilek.

Děláte to vy taky tak, že si hromadíte nějaké zásoby pro případ, že by vám vypadl některý dodavatel? Nebo nejste na dodávkách zvenčí tolik závislí?

My to máme jednodušší, protože naším základním pilířem jsou dvě slévárny, tlaková slévárna a slévárna litiny. Našimi dodavateli jsou tedy výrobci hliníku, zinku, železa a železných slitin a malé procento tvoří díly, ze kterých děláme produkty. Většinu si ale vyrábíme sami. Jsme hodně soběstační. Toho, že by nás mohli zastavit dodavatelé, se nebojím, tady je riziko minimální.

Mezi finalisty a námi je velký rozdíl. U nás je ta situace o dost složitější v tom, že oni ty svoje výrobky nakonec vždycky prodají, i když třeba se zpožděním. Ale já nemám komu nabízet odlitky, když je oni nebudou odebírat. Takže my spíš regulujeme úroveň zásob a dbáme hlavně na to, aby nám odběratelé platili. Což se děje, dokonce bych řekl, že platí teď líp než předtím – asi taky proto, že my jim nedáme další zboží, dokud nezaplatí. Tím by se teď podle mého názoru měli řídit všichni dodavatelé – nebýt přezásobený a nemít pohledávky.

Do skupiny MOTOR JIKOV patří MOTOR JIKOV Strojírenská, MOTOR JIKOV Slévárna, MOTOR JIKOV Fostron. Čím se ty další firmy kromě slévárenství zabývají?

Na náš základní byznys postavený na slévárnách a výrobě odlitků navazuje proces obrábění a montáž. K tomu máme ještě jako podporu vlastní výrobu forem. A díky tomu, že máme i výrobu jednoúčelových strojů, umíme si odlitky i speciálně obrobit, otestovat nebo v montážních linkách zkompletovat. Ale co se týče těch jednoúčelových strojů, což jsou linky na obrábění, zkoušení a montáže z 90 procent určených pro automobilový průmysl, děláme je dnes hlavně pro cizí zákazníky, například z Francie, Brazílie či Ruska. Ročně to představuje objem asi sto milionů korun.


Požadavky odběratelů jsou vyšší, než jsou schopni spotřebovat. Zaplňují si sklady a připravují se na dobu, až my, dodavatelé, z nějakých důvodů, například kvůli covidu, selžeme, aby měli z čeho vyrábět

Kdo jsou konkrétně vaši nejvýznamnější odběratelé?

Z loňského obratu 1,8 miliardy korun představoval asi čtvrtinu výrobce nákladních automobilů Scania. Letos bude obrat nižší a Scania v něm bude dělat zhruba třetinu. Dalšími velkými odběrateli z automobilového průmyslu jsou společnosti AISIN a Mitsubishi, kam dodáváme startéry, alternátory, generátory a další komponenty, které by v budoucnu mohly být využity i v elektromobilech.

Významným odběratelem je také firma E‑Z‑GO, která vyrábí kolem 70 tisíc golfových vozíků ročně. Dodáváme jí například celou brzdovou a pedálovou soupravu nebo čepy na kola; roční objem je mezi 150 a 200 miliony korun.

Společnosti Black & Decker dodáváme nářadí, konkrétně pistole na nýtování, a to od malých až po ty, co se používají v leteckém průmyslu. Naše nářadí odchází zčásti do Anglie a zbytek se distribuuje do celého světa.

Důležitý je pro nás také průmysl „jeřábový“ – slévárna litiny vyrábí dílce pro velké jeřáby pro firmu Konecranes. Dodáváme také dílce do traktorů John Deer. O jednoúčelových strojích jsem už mluvil. Prostě naše portfolio je značně diverzifikované, ale vlastně skoro celé má vazbu na automotive.

Takže objednávek máte dost, odběratelé platí, v dodávkách jste víceméně soběstační… Takže to vypadá, že vlastně nemáte žádný problém. Některé strojírenské firmy si stěžují, že jim aktuálně chybí lidi. Jak to řešíte u vás, když jste před nedávnem počet zaměstnanců redukovali?

Obecně nedostatek lidí nevidím tak dramaticky. Myslím, že v mnoha firmách jsou rezervy v produktivitě až dvacet procent, a tu lze zvyšovat. Aktuálně to řešíme i u nás, kde vidím stejné rezervy. Pracujeme na systému, který se jmenuje MES (Manufacturing Execution Systems) a jehož prostřednictvím mapujeme výkon a produktivitu jednotlivých strojů a každého dělníka, který u něj pracuje. Sbírají se data od všech více než 80 strojů, které máme, a ta putují k mistrům, vedoucím výroby, ředitelům až ke mně. Když vidíte, jak který stroj běží, nebo nemá výkon, dá se s tím dál pracovat.

Začali jsme s tímto projektem už před dvěma lety a teď vidím, že investice do tohoto systému byla dobré rozhodnutí. Dnes se to stalo akutní potřebou. Je to silný nástroj ke zvýšení produktivity.

Jak je to tedy u vás s lidmi? Už jste zmínil, že jste omezovali personální náklady, což asi znamenalo i propouštění.

Ano, jako důsledek problémů na jaře a nižší poptávky jsme nejprve omezili agenturní pracovníky, ze stovky asi o 50. Propustili jsme asi 60 našich zaměstnanců, nejdříve důchodce a ty, co měli smlouvu na dobu určitou. Celkem jsme tedy snížili počet asi o 110 lidí.

Největší vlna odchodů byla v září, kdy jsme vypláceli nejvyšší odstupné. Teď dál se ještě chci věnovat THP pracovníkům, ale ne těm ve výrobě. Počet zatím nedokážu říct.

Když akutně potřebujeme nějaké lidi do výroby, řešíme to formou DPP nebo DPČ, někdy i přesčasy, i když to není ideální. Pokud přijdou kvalifikovaní lidé, tak je určitě zaměstnáme, ale teď prostě nekvalifikované lidi přijímat nechceme. Navíc si myslím, že ten nedostatek pracovní síly je přechodný.

Dokážu ale pochopit, že pro firmy, které mají postavenou výrobu pouze na „námezdní“ práci, dělají nějaké montáže, to může být problém. Nedostatek agenturních pracovníků způsobený tím, že nemohli přijet pracovníci ze zahraničí, jim může komplikovat plnění zakázek.

Jak u vás na personální opatření zareagovaly odbory?

Když je zle, tak to odbory chápou. Zažili jsme něco podobného už v krizových letech 2008 a 2009. Zavedli jsme opatření, která pak fungovala ještě dalších pět nebo šest let. Tehdy jsme propustili 300 lidí, výrazně snížili náklady – a přežili jsme i s mírným ziskem.

Objíždím všechny naše závody a vysvětluju to lidem. Už letos máme kolektivní smlouvu stejnou jako loni a ani na příští rok ji měnit nebudeme. Odboráři vidí, jaké je situace, a ví, že o růstu platů teď nelze vyjednávat.

Na jaře musel MOTOR JIKOV zastavit výrobu na dva týdny. Bylo to proto, že jste měli nemocné lidi, nebo nebyl odbyt?

Nebyl odbyt. Čekali jsme do poslední chvíle, jestli to ještě půjde. Scházeli jsme se vždycky v pátek a obchodníci hlásili, jak to vypadá na další týden. A podle toho, jak vypadaly obchody, jsme určovali, kolik lidí půjde do práce a kolik na kurzarbeit. V jisté době byl i management na kurzarbeitu, případně si vyplácel jen 70 procent platu. Lidé ve výrobě nedostávali celou pohyblivou složku mzdy. Když už byla situace neudržitelná, tak jsme výrobu zastavili a rozjeli znovu až po dovolených. Od září už se ale najelo do běžných kolejí.

Jak to vypadá s nemocností u vás teď na podzim?

Řekl bych, že celkově byla situace na jaře jednodušší než teď. Hodně lidí bylo v karanténě nebo ošetřovalo člena rodiny. Ale taky nebyl obchod, takže jsme ty lidi nepotřebovali. Prvního nemocného pracovníka jsme měli až po dovolené, byl to člověk, který se vrátil z Ukrajiny. Nějakou dobu byl pak klid a rozjelo se to až v září a v říjnu. Bylo to vidět hlavně v kancelářích, kde byli jak nemocní, tak v karanténě. Kde to šlo, zavedli jsme home office – ale zjistili jsme, že to není tak úplně jednoduché. Když chcete někoho poslat na home office, musíte s ním napřed uzavřít extra smlouvu a řadu dalších podmínek, jinak by to mohl být problém. Myslím, že to řada firem ani neví.

Využíváte ještě kurzarbeit?

V současnosti jen minimálně, protože lidi nějak využít v práci dokážeme. Navíc si myslím, že kurzarbeit tak, jak je postavený, resp. jak se má změnit, není pro firmy žádnou pomocí. Jestliže pracovník může být v týdnu doma jen čtyři dny a na jeden den musí přijít do práce, může to být pro zaměstnavatele problém. Pokud nebude kurzarbeit zahrnovat 100 procent pracovní doby, není to žádné vylepšení.


Jestliže by měl pracovník, který je na kurzarbeitu, být v týdnu doma jen čtyři dny a na jeden den musel přijít do práce, může to být pro zaměstnavatele problém.

Máte ve vašich závodech zavedená nějaká specifická opatření, aby se tam virus nedostal nebo se nešířil?

Už v březnu jsme měli zavedená jasná opatření pro to, aby se nemoc nerozmáhala, ale postupně jsme je rozvolňovali – stejně jako se rozvolňovalo v celé zemi. Na podzim jsme se k těmto opatřením vrátili. Všichni pracují v rouškách, snaží se udržovat rozestupy. Všude je dezinfekce, do jídelny i do šaten se chodí na etapy. Do firmy nesmí žádné návštěvy, nekonají se žádné porady. Zvýšili jsme i frekvenci úklidu všech prostor, protože potenciálním rizikem můžou být třeba kliky. Přesunuli jsme v podstatě veškeré porady do online prostředí, děláme maximum, ale víme, že stoprocentně se nejde chránit.

Online řešíme v podstatě i veškerou další agendu například v rámci AutoSAPu, má to však samozřejmě své limity. Naposledy šlo o jednání divize dodavatelů a účelových organizací, které proběhlo v pořádku. Limitem při online jednání je určitá nepřehlednost v tom, kdo se ho ještě na konci účastní. Nebylo jasné, kdo byl ještě připojen, takže jsem v závěru ani nijak nereagoval.

Objednali jsme si také antigenní testy, ale vlastně nevíme, jestli můžeme někoho nutit, aby se nechal otestovat. Navíc to nejsou testy, které by byly státem zatím uznávané. Takže když shledáme někoho pozitivním, můžeme mu maximálně doporučit, ať se jde nechat otestovat na nějaké oficiální místo. To by se mělo změnit.

Kurzarbeit, jak říkáte, už moc nevyužíváte. Co nějaké jiné programy, s nimiž přišla vláda?

Využili jsme odklad splátek úvěrů. Využíváme program COVID, tedy brali jsme si půjčku se státní zárukou prostřednictvím Českomoravské záruční a rozvojové banky. Pro komerční banku, se kterou musíte úvěr předjednat, je státní záruka významný faktor. Některé banky dokonce tlačí firmy k tomu, aby si stávající starý úvěr změnily na ten „covidový“, jinými slovy, aby ho přefinancovali. Starý úvěr na deset let vám zruší a dostanete nový na dvacet se státní zárukou pro banku. Firmu to ale dostane pod tlak, protože ji banka hodnotí ve zranitelnější pozici a tedy i jiným ratingem.

Když jsme u peněz: Museli jste v souvislosti s pandemií přibrzdit nebo zastavit nějaké investiční či inovační programy?

Ne. Nevím, jestli to byla chyba nebo naopak, ale my jsme se v letech 2018 a 2019 hodně přeinvestovali. Počítali jsme s většími zakázkami a nakoupili jsme stroje a linky, které nejsou využívané tolik, kolik jsme si představovali. Takže investovat nepotřebujeme, chceme přežít rok 2020 a 2021 bez nevynucených investic.

Naším cílem je zajistit si dostatek zakázek, abychom ty kapacity vytížili. Myslím, že nemít teď potřebu investovat není za současné situace až tak špatná pozice. V obratu bychom se příští rok chtěli vrátit na úroveň roku 2019.

Běží u vás nějaký vývoj? Dá se ve slévárenství vymyslet něco nového?

Ano, máme u nás technologický vývoj. To znamená, že nevyvíjíme vlastní výrobky, ale vyvíjíme technologie na výrobu produktů, které po nás zákazník chce, ať už jsou to odlitky nebo formy. Jde o to najít produktivnější, a tedy levnější cestu k výrobku, abychom si udrželi konkurenceschopnost. Běží tady několik projektů, na kterých spolupracujeme s VŠTE České Budějovice a využíváme k tomu evropské prostředky, které rozděluje Technologická agentura ČR.

Spolupracujete se školami i jinak?

Určitě. Rozdělili jsme naše personální oddělení na dvě části a jedna z nich se věnuje mimo jiné právě této oblasti. Zahrnuje to široké spektrum, od mateřských školek přes střední až po univerzity. V regionu máme například šest škol a učilišť, odkud k nám chodí žáci na praxi, ročně je jich až 150. Některým platíme i stipendia. Máme i řadu dalších programů souvisejících se školami a vzděláváním, dohromady to představuje roční investici až 10 milionů korun.

Pokud jde o univerzity, kromě VŠTE České Budějovice spolupracujeme se strojní fakultou ZČU v Plzni a s VUT Brno.

Pojďme se ještě podívat do vzdálenější budoucnosti, na elektromobilitu, tedy na trend, kterého nejste, jak je všeobecně známo, velký fanda.

Tak to úplně není. Já jsem pouze odpůrce jejího příliš rychlého a jednostranného prosazování. Tou rychlostí, jakou by se měly zavádět elektromobily, tady ničíme vývoj několika generací vývojářů spalovacích motorů. Nikdo už nebude chtít studovat spalovací motory, přitom ty tady budou ještě několik desítek let, mimo jiné v hybridních autech.

Myslím, že jsem někde četla, že se ve firmě zabýváte také vodíkem a CNG. O co jde?

Tak jak to říkáte, je to trochu nadsazené. Jde o to, že jsme vyvinuli plnicí stanice na CNG a umisťujeme je na trh. Některé vyrábíme, jiné odebíráme od jiného výrobce z Německa a pak zajišťujeme jejich instalaci od stavebního povolení až k jejich zprovoznění. Máme na to malý tým lidí, pro který je vždy nejnáročnější tu zakázku vůbec sehnat, což znamená vyhrát v tendru. Ročně tak utržíme 50 až 70 milionů korun. Celkově jsme postavili již desítky velkých stanic.

Ještě jste zmiňovala vodík. Tomu zatím věnujeme jen myšlenkové pochody. Ale je to podle mě správný trend.

Ještě zpět k elektromobilitě. Co její nástup znamená pro MOTOR JIKOV? Jak se na to připravujete?

Začali jsme tím, že jsme si situaci zanalyzovali. Polovina objemu naší výroby, tedy skoro miliarda korun, o kterou můžeme přijít, je dnes vázána na spalovací motory. Nejde tedy samozřejmě jen o motor, ale taky o převodovky, rozvodovky a celou spoustu hliníkových dílců, které prostě v elektromobilu nebudou. Pokud bychom o toto přišli, musíme najít miliardu v nových výrobcích. Postupně takovou výrobu zavádíme, už jsem zmiňoval například alternátory, startéry a podobně.

Jak už jsem řekl, mám jisté výhrady k rychlosti přechodu k elektromobilitě. Myslím, že by se měl zachovat určitý mix klasických spalovacích motorů, CNG pohonů a elektromobilů. Chápu, že elektromobilita je nyní moderní a atraktivní, ale změnit zcela výrobně celé odvětví během deseti let může být pro část dodavatelů likvidační. Spalovací motory mají v omezeném segmentu stále budoucnost. Já osobně bojuji za to, aby trend přechodu nebyl tak rychlý, abychom se stihli připravit. A když se to nepovede? Tak prostě budeme fabrika jen s necelou miliardou obratu a pěti stovkami lidí, to se nedá nic dělat.

Jste viceprezidentem AutoSAPu. Jak se zapojilo sdružení do řešení krize související s nemocí covid?

Zde je třeba s velkou vážností říct, že naše sdružení se zejména osobou prezidenta zapojilo velice aktivně a spolu se Svazem průmyslu ČR a Hospodářskou komoru ČR jsme byli u všech lobbistických požadavků a podpor, které měly pomoct udržet podnikání – pro nás konkrétně v autoprůmyslu. Dále jsme pokračovali v podpoře členů v oblasti dotačních projektů, vzdělávání, vývoje a výzkumu.

Podle mého názoru se celá situace v České republice řešila metodou pokus – omyl. Chceme‑li se jako stát z toho všeho dostat, mělo by se vše začít řešit odborně a manažersky a ne politicky, jak tomu bylo dosud.

Jak vidíte celkově rok 2021?

Složitě. Celkově očekávám pokles průmyslu o 10 až 20 procent, na což se dá reagovat. Budeme se modlit, abychom situaci kolem nemoci covid, kterou jsme si, jak říkám, nezasloužili, zvládli.

Libuše Bautzová

rozhovor byl publikován v časopisu Český autoprůmysl 4/2020