15/5/2025
Miroslav Singer, ekonom, někdejší guvernér České národní banky, dnes ředitel institucionálních vztahů a hlavní ekonom společnosti Generali CEE Holding. Foto: MS
Evropská unie není v krizi, ale má dlouhodobý problém, říká v rozhovoru Miroslav Singer, ekonom, někdejší guvernér České národní banky, dnes ředitel institucionálních vztahů a hlavní ekonom společnosti Generali CEE Holding. Nechce odhadovat, jak bude vypadat svět „po Trumpovi“, ale Evropě dobré vyhlídky nedává: Pokud si evropské elity neuvědomí, že je třeba zrušit mnohé regulace a řešit stárnoucí populaci, čeká nás proces chudnutí. Ten ale podle něho může být, bohužel, společensky docela snesitelný.
Je pár měsíců po nástupu Donalda Trumpa do funkce prezidenta a celý svět je vzhůru nohama. Ozývají se názory, že už nic nebude tak, jak bylo. Jak to vidíte vy? Prezidenství Donalda Trumpa jednou skončí. Nemůže se potom zase všechno vrátit do starých kolejí?
Zrovna včera mi posílal kamarád z Ameriky odkaz na zajímavý článek v New York Times, který rozhodně nepsal Trumpův fanoušek. Podstatou toho článku je teze, že Donald Trump a jeho tým nastoupili do úřadu s tím, aby zásadně změnili Spojené státy a zničili stávající elity. Cítí to jako své poslání a mají k tomu obrovskou energii. Autor píše, že je pohání mimo jiné zkušenosti z prvního prezidentského období, retribuce, pomsta, současně pocit zásadních problémů, které země má, a taky přání voličů, kteří tu změnu chtějí. Tohle všechno že za tou akčností je. A já si myslím, že tohle hodnocení je poměrně přesné. Rozhodně správnější než to, že jde jen o mnoho povyku pro nic.
Konečně už před rokem a půl řekl Henry Kissinger, bývalý ministr zahraničních věcí USA, že jsou lidé, kteří se stanou symbolem změny – víceméně proto, že doba tu změnu chce a oni ji dokážou pojmenovat. A to Donald Trump dokáže. Rozhodující část amerických voličů chtěla zásadní změnu a i s vědomím, jaký Trump je, ho volili.
Takže po čtyřech letech Donalda Trumpa bude opravdu všechno jinak?
On je navíc poháněn tím, že po midtermu (průběžné volby konané přibližně v polovině funkčního období prezidenta – pozn. red.) už s největší pravděpodobností nebude schopen měnit zákony, protože ztratí jednu ze dvou složek amerického parlamentu. Takže na zásadní změny má jen dva roky. Něco z toho, co chtěl prosadit, už je podepsané a schválené, něco má odloženou platnost, ale změnit se to taky nedá.
A pak je třeba si uvědomit ještě jednu věc. Donald Trump vyjednává stylem, že na začátku chce hodně, aby ve finále dosáhl nějaké části. Právě to aktuálně zažíváme. Všichni se strašlivě smějeme, jaká nesmyslná cla prezentoval na té tabulce na zahradě Bílého domu, a nakonec z toho zůstalo deset procent. Deset procent je ale asi šestkrát víc, než měla EU a jiné země předtím! A my se tomu smějeme a bereme to jako naše vítězství? Ve skutečnosti jsme tím prohráli.
Takže ještě zpět k původní otázce: Jak bude vypadat světová ekonomika, obchod po odchodu Donalda Trumpa?
Těžko říct. Nacházíme se ve čtvrtém měsíci Trumpova efektivního vládnutí a chceme odhadovat, jak ty zahájené hry skončí? To nejde, protože to není žádný plán, který realizuje ďábelská mafie jako v bondovce. Realita se nějak mění, ostatní země nějak reagují. Mudrovat v téhle disrupci, jak to dopadne, je ztráta času.
Dobře, tak se pojďme podívat na to, jaká je aktuálně situace, bez ohledu na Donalda Trumpa. A zůstaneme v Evropě. Řekl byste, že se Evropská unie nachází v nějaké krizi, nebo ke krizi směřuje?
Myslím, že EU je v dlouhodobém trvalém problému.
Krizí byste to ale nenazýval.
Ne, ne. Krize je pro mě situace, kdy vím, že musím udělat nějakou změnu, protože si uvědomuju, že když ji neudělám, firma nebo něco jiného přestane existovat. V tomhle smyslu v krizi nejsme, protože evropská elita o žádné změně neuvažuje. Do Evropského parlamentu jsme zvolili seskupení, které umožňuje v zásadě opakování půdorysu předchozí Evropské komise a i ve většině zemí povolební výsledky umožnily sestavit koalice, jejichž hlavním leitmotivem je „nic se nesmí změnit”.
Protože to takhle ještě chvíli může fungovat.
Přesně tak. A to není krize. No, to je takové dožívání. Myslím, že tomu modelu už málokdo v reálu racionálně věří, ale stávající elitě poskytuje dost benefitů na to, aby ho nechtěla měnit. Prostě: pár let to ještě vydržíme a pak se přesuneme na svoje chaty na Sicílii nebo ve Španělsku a už to nějak doplácáme.
Takže to není krize. Krize bude, až všichni pochopí, že se něco musí změnit.
Jsou tu země, které jsou blízko krizi, zejména Francie, která má naprosto zásadní problém s financováním svého státu. Vypadá to, že velký problém bude mít i Německo, až se AFD dostane dlouhodobě v popularitě do vedení. A to se stane, protože nová vláda je mimořádně nepopulární. Německo má velký migrační problém, má problém s energetikou.
Ale krize to zatím nikde není.
Krize není, ale říkal jste, že EU je v dlouhodobém a trvalém problému. Jak se to stalo? Kde jsou počátky toho problému?
Myslím, že v Evropě i na úrovni našeho státu máme neefektivní model rozhodování, který navíc umožňuje, že se do vedoucích pozic dostávají lidi, kteří na to nemají.
Můžete to vysvětlit?
Lidé obecně nechtějí změnu. Uvedu příklad z Česka. Všichni víme, že máme neskutečné množství obcí, což je velmi neefektivní, ale slučování všichni odmítají. Dál třeba zdravotnictví. Populace dramaticky stárne – zatímco na konci 90. let jsme měli asi 14 procent lidí starších 65 let, dnes jich je přes 20 procent. Podle studií, které jsou k dispozici, člověk spotřebovává ve vyšším věku zhruba třetinu až polovinu všech nákladů na zdravotnictví za svůj život. Takže se zdravotnictvím by bylo potřeba něco dělat. Ale v tuhle chvíli ještě všechno funguje, ve společnosti není to poznání, že se něco musí změnit. Většina se ještě má dobře.
Jenže v poslední době se mnoho věcí změnilo a v Evropské unii už se o problémech mluví, byť se toho zatím moc nemění.
Ano, to je pravda, teď už je vůle o tom mluvit. Jenže my tady v Evropě máme takové jedno specifikum, které v Americe ani v Asii myslím v takové míře není. My žijeme v iluzi, že když se něco napíše, tak jako by se to už udělalo. Nerozlišujeme mezi slovem a realitou. Když namaluju bizona na stěnu, tak jsem ho vlastně skoro ulovil. Říká se tomu „mytický vztah ke skutečnosti“.
A to se týká i strategií, které vytvářejí všechny vlády i Evropská unie. Jenže když se podíváme zase k nám domů: ono se to chce. Běžně slyšíte výtku, že „vláda nevytvořila strategii“ k tomu či onomu.
Strategie může být dobrá věc, když je kvalitně připravená a pak se plní.
Ano. Jenže u nás, a to jak v Česku, tak v EU, je to často jinak. Za úspěch se považuje, když se podaří nějaký předchozí návrh zastavit. Zase mám jeden hezký český příklad. Stávající šéf Hospodářské komory spolu s ministerstvem vnitra mnoho let bojovali za zrušení rodných čísel. Zdůvodněním bylo, že představují zásah do vašich základních práv, neboť se z nich pozná, jestli jste muž, nebo žena. Ten „souboj“ trval možná deset let. Dnes jsme šťastni, že se to povedlo zastavit. Jenže když máte dost programů, jejichž úspěchem je, že se nestanou, tak vás to sice zaměstná, ale nevzniká nic produktivního.
A teď se vrátím do Evropy. V EU na současné problémy reagujeme tak, že pozastavujeme nebo omezujeme platnost něčeho, co jsme předtím pracně vyvíjeli. To jsou ty slavné omnibusy zdržující zavedení ESG reportingu a tak podobně, které teď projednává Evropský parlament. A slavíme vítězství zdravého rozumu. Tohle je to, co nás vyčerpává. A nikdo se nezeptá, kdo je za to zodpovědný. Ti, kdo by se ptát chtěli, jsou z té evropské debaty často vyloučeni.
Lze do téhle kategorie podle vás zahrnout i legislativu související s Green Dealem?
Nejsem asi úplně v pozici, abych rozebíral Green Deal. Samozřejmě můžu mít za cíl odbourávat emise. Ale nezdá se mi, že hlavní ekonomiky, jako je Německo, jdou tímhle směrem. Využívání plynu sice přinese méně emisí v Německu, ale kolik jich vzniká při těžbě toho plynu? Tohle je strašně neefektivní. Každá cílevědomá činnost má být kompromisem mezi cílem a náklady, které musím vynaložit na jeho dosažení. Z tohoto hlediska je evropský Green Deal evidentně strašlivě drahý. Ale musím zdůraznit, že na úrovni EU nikdo neuvažuje ani chvíli nad tím, že by cíle Green Dealu opustil.
Debata o nákladech se v EU vůbec nevede, tak nikoho ani nenapadne zpochybňovat cíle.
Když jsme u strategií, jak hodnotíte Clean Industrial Deal, strategii, která nastiňuje opatření na snížení energetických nákladů, podporu investic do čistých technologií a zjednodušení pravidel v oblasti udržitelného financování. Mezi hlavní cíle patří urychlení přechodu na nízkouhlíkovou ekonomiku, podpora energeticky náročných odvětví a rozvoj cirkulární ekonomiky. Tedy pokud jste měl příležitost a chuť se tímto dokumentem zabývat?
Je to trochu zmatený návrh dílčích opatření, dalších „na stěně uhlem nakreslených bizonů“, a návrhů přenést náklady – například ty, které by pro spotřebitele snížily ceny energií – více na členské státy, aby efekty způsobené EU, zde cenou povolenek, nebyly vidět.
Pokud jde o automobilový průmysl, tak se přece jen trochu něco děje. Ale je to asi spíše také z té kategorie „radujme se, nařízení jsme odložili“.
Jak by mohla být EU efektivní a mít potřebu se změnit, když za největší úspěch můžeme považovat to, že se něco nezavede nebo odloží?
Tak co s tím? Kde začít? Jak Evropu rozpohybovat, jak dále neztrácet konkurenceschopnost?
Myslím, že jako první je třeba rozpoutat debatu, která bude signalizovat, že se něco vážně děje. Začít mluvit o deregulaci, o rušení některých pravidel, protože problém není, že nejsou kvalitní, ale že je jich moc. Nebude to lehké, protože lidé hodně pravidel chtějí, je po nich poptávka. Lidé mají pocit, že když se něco napíše, tak je to hotové.
Pojďme se podívat blíže na automobilový průmysl. Pokud tedy není možné počítat s tím, že by se zcela zrušily cíle, které v případě automotive znamenají – zjednodušeně – přejít do roku 2035 komplet na výrobu elektromobilů, jak mu navrátit zpět konkurenceschopnost?
Evropa si myslela, že s nástupem elektromobility bude těžit z technologického náskoku. Fascinuje mě, že si někdo mohl myslet, že bude mít nějakou výhodu, když tady bude montovat z Číny dovezenou technologii na čtyři kola. Dlouho mně vrtalo hlavou, proč do toho ty úspěšné evropské automobilky jdou. Pak jeden kolega bankéř zmínil, že si nejspíš v automobilkách mysleli, že z toho budou mít větší marže, protože vyrobit elektromobil je daleko jednodušší než klasické auto se spalovacím motorem – když máte baterie. A neuvědomili si, že když je to tak jednoduché, může to začít dělat i každý jiný výrobce.
Čína nás nepředběhla jen kvůli subvencím do výroby, i když ty jsou ze všech subvencí na světě opravdu největší. Oni mají suroviny, které my musíme dovážet. To je základní princip průmyslové výroby už od 19. století – převážet co nejméně surovin.
I to by se mohlo časem trochu změnit, zvažuje se třeba těžba lithia na Cínovci.
To by určitě byl dobrý signál, že to myslíme vážně. Ale nevím, mluvíme o kontinentu, který zakázal těžbu zemního plynu z břidlic, přestože v Evropě jsou podle všeho větší ložiska, než mají Spojené státy. A to všechno uprostřed energetické krize. Zrovna před nedávnem v Holandsku potvrdili i zákaz průzkumu asi největšího netěženého ložiska zemního plynu v EU.
Pokud by se nějaký důl na lithium měl otevřít, určitě to nebude moc rychle. Kritické suroviny pro elektromobilitu budou pro evropský průmysl ještě dlouho limitující. Jaký je tedy nejhorší scénář pro evropské automobilky?
Buď si je koupí nějaký jiný investor, třeba z Číny, a bude v nich vyrábět levněji, nebo se budou zavírat, i to je možné. A to bude velký problém, protože na tu výrobu je navázána spousta dodavatelů.
A k té výrobě baterií – viděli jsme, jak to dopadlo s norským výrobcem podpořeným dotacemi. Evropa pořád žije v představě, že jí pomůže nějaká strategie, geniální průmyslová politika. I Draghiho zpráva je podle mě zatížená neskutečnou vírou ve schopnost státu správně určit, na co se zaměřit a co podporovat. Ale v posledních 20 letech nevidím žádnou strategii, která by nás někam posunula.
Takže Evropu nečeká nic hezkého? Průmysl bude skomírat a my všichni budeme pomalu chudnout?
Pokud bude všechno postupovat takhle dál, tak ano. Ale proces chudnutí a stárnutí je společensky v zásadě dlouhodobě docela snesitelný. Příkladem nám může být Japonsko, které v 90. letech aspirovalo na to předstihnout v ekonomice Spojené státy. Tehdy dělalo Japonsko deset procent světové ekonomiky. Dnes jsou to tři procenta. Byl to docela rychlý sešup, za kterým stálo především stárnutí populace.
Takže země může stagnovat a postupně chudnout, a to všechno bez nějakých velkých společenských tenzí – dokud bude co zdaňovat a dokud bude někdo, kdo zemi půjčí. Proto jsem zmínil Francii – to je právě země, která by se mohla kvůli současnému už vysokému zadlužení dostat do problémů jako první. A nevypadá to, že by se tam kvůli politické situaci mohlo něco změnit
Takže to jsou dva zásadní problémy, které máme: stárnoucí populace a příliš mnoho regulací.
A teď k tomu máme ještě jeden vážný problém, a to je nedostatečně zajištěná bezpečnost. Takže nás čekají velké výdaje na zbrojení, které bude třeba pokrýt z velké části dluhem. I když na tom Česko neneí se zadlužením nijak špatně, je rozumné financovat tyto budoucí výdaje dluhem? Nedalo by se někde ušetřit?
Pokud by bylo rozhodnutí mezi nezbrojit a zbrojit na dluh, tak jsem jednoznačně pro druhou variantu, protože posílení bezpečnosti je nezbytné. Navíc, jak správně říkáte, my nemáme žádný problém s předlužením.
Ušetřit by se určitě někde taky dalo, ale je to zase o schopnosti státu, o ochotě či spíš neochotě hledat úspory. A zase to souvisí s tím, co chceme jako občané, s tou neochotou ke změně. My nechceme šetřit, chceme zachovat všechny pošty, nemocnici v každém malém městě a vysokorychlostní železnici, která bude stavět každých pět kilometrů.
Nemáme potřebu naléhavosti změny a v tom je celý ten problém.
