27/8/2024
Kamil Blažek, předseda Sdružení pro zahraniční investice. | Foto: AFI
„Česko trpí nechutí pomáhat novým investičním záměrům. Investice na zelené louce musí překonat tolik překážek, že často pro investora úplně ztrácí smysl,“ říká Kamil Blažek, předseda Sdružení pro zahraniční investice – AFI. O další velkou investici v sektoru automotive bychom se v souvislosti s elektromobilitou ale určitě měli snažit.
Na letošní konferenci Česko na křižovatce 2 zaznělo, že ČR má ambice dostat se do pěti let do TOP 10 zemí EU v HDP na obyvatele a mezi TOP 20 světových inovátorů. Může se to podle vás podařit? Jak moc k tomu potřebujeme investice ze zahraničí?
Je správné mít velké ambice, ale jednak to musí být ambice sdílené mezi zástupci byznysu, ekonomy i politiky, měly by být buď jedna nebo několik propojených, a hlavně je třeba se shodnout v tom, jak tu ambici realizovat. Máme spoustu rozvojových strategií zpracovaných vládou, ministerstvem průmyslu a řadou jiných, také NERV přišel s určitými doporučeními, ale jde o to shodnout se na něčem, získat pro to širokou podporu a pak to konzistentně prosazovat.
A jestli k tomu potřebujeme investice? Potřebujeme růst a toho nedocílíme jinak než nárůstem investic.
Což ale nutně nemusí být investice zahraniční.
Určitě. Pro investice musí být především vhodné prostředí, které nabídne zhodnocení – pokud tedy nejde o státní investice, které můžou mít jiné motivy. Tahounem růstu ale musí být soukromé investice. A těm musíme nabídnout lepší podmínky, než by investoři našli v jiných zemích.
Nerezignovala v posledních letech Česká republika potažmo CzechInvest na snahu aktivně hledat a oslovovat významné investory – zůstaneme-li tedy u zahraničních?
Určitě je tady výrazná změna v aktivitě a v propagaci investičního prostředí oproti stavu před dvaceti lety, před patnácti lety. Je to zapříčiněno z velké části tím, že opadl zájem o jednodušší výrobní investice. Ty měly v určité době velkou podporu a těmi jsme zemi zasytili. Čímž jsme zároveň vyčerpali kapacitu lidských zdrojů a nedostupné jsou i pozemky pro realizaci nových projektů. Samozřejmě bychom mohli dělat opatření, abychom zlepšili dostupnost pracovní síly i pozemků, ale ta se tady dlouhodobě nedělala.
Takže už s výjimkou nějakých opravdu mimořádných strategických investic jiné nechceme?
Když se ptáte mne, já je stoprocentně chci. Naopak se zdá, že politici a možná taky kraje a municipality dospěli v jisté chvíli k názoru, že máme všeho dost, máme se vlastně docela dobře a není třeba řešit další projekty. Máme plnou zaměstnanost, což byl jeden z hlavních důvodů, proč se sem dřív lákali investoři. Dnes zvyšování zaměstnanosti není hlavní cíl, to nám ekonomický růst nepřinese, naopak, máme příliš nízkou nezaměstnanost.
Celkově je tady nechuť pomáhat novým záměrům. Ono totiž když se pak jde do detailů, pro novou investici, myslím investici na zelené louce, je třeba odstraňovat překážky, které můžou souviset s odporem ekologických aktivistů, řešit dopravní infrastrukturu a snažit se, aby se realizační doba zkrátila, aby ta investice ještě vůbec měla smysl. S investicemi na zelené louce je to piplačka.
Jednodušší jsou expanze, když někdo přidá nové linky, přistaví novou halu. Proto se v Česku za posledních deset let dělaly hlavně expanze.
Když nejsou lidi a nejsou pozemky, na co je dnes možné investory lákat? Může ČR nabídnout něco, co nemá Polsko, Slovensko, Maďarsko?
Pořád je to geografická poloha, to, že jsme ve středu Evropy, je důležité. I když dnes to může být pro investora z jiného kontinentu v souvislosti s válkou na Ukrajině spíš naopak. Blízkost válečného konfliktu je pro něho riziko.
Pracovních sil je sice nedostatek, ale je tady kompetence z hlediska průmyslové výroby, a to není prázdné slovo. Lidi jsou zvyklí pracovat, mají určitou pracovní morálku.
A ještě třetí věc, která souvisí s globální restrukturalizací dodavatelských řetězců. Vyhodnocují se rizika a řada průmyslových i vývojových kapacit se relokuje z Asie, Afriky nebo Turecka i přes zvýšené náklady do EU. Vidíme to třeba na výrobě čipů nebo léčiv, ale může se to týkat i těžby surovin a jejich zpracování a spousty dalších oblastí. A na to bychom se měli soustředit. Jde o činnosti, které mají vyšší přidanou hodnotu a přinesly by ČR víc než čisté expanze stávajících investic.
„Geografická poloha ČR, to, že jsme ve středu Evropy. To je jedna z výhod na kterou můžeme zahraniční investory lákat“, říká Kamil Blažek. | Foto: AFI
Jeden z důvodů, který naopak investory odrazuje, je nedostatek průmyslových zón. Změní na tom něco zřízení Vládního výboru pro strategické investice a vznik Státní investiční a rozvojové společnosti (SIRS)?
Doufám, že ano. Je tady teď subjekt, který bude systematicky řešit dostupnost velkých průmyslových parků. Na rozdíl od dřívějšího modelu, kdy se rozvojem průmyslových zón zabývalo jedno oddělení CzechInvestu a čerpaly na to obce a města peníze z operačních programů, SIRS je institucí, která má za stát centrálně řešit a motivovat nové průmyslové parky a také je financovat, pokud na to dostane od státu prostředky.
Před deseti patnácti lety kraje, obce a města ty investice chtěly, lákaly nový průmysl. Dnes je to jinak, nikde není velká ochota budovat zóny a vítat investory. Jak už jsem říkal, nezaměstnanost je na nízké úrovni a ty obce z investorů vlastně nic nemají. Rozpočtová politika je taková, že z daní z příjmu právnických osob–investorů, kteří tam přijdou, nemají nic. Proč by tedy měli být vstřícní vůči investorům, kteří nepomůžou svými daněmi opravit chodníky, postavit školku a podobně.
Jsou ale investoři, kteří jsou ochotni právě něco takového zafinancovat.
Jenže to je velký problém. Investor se nemůže smluvně k ničemu takovému zavázat, protože by tím dostal municipalitu do střetu zájmů, existuje takzvaná systémová podjatost. A i sami investoři jsou dnes opatrnější z pohledu compliance a potenciálního obvinění z korupce. Za mne tou správnou cestou do budoucna je změnit rozpočtové určení daní z příjmu právnických osob tak, aby část šla přímo do obce, kde funguje provoz takové firmy. Začít dělit daňové příjmy jinak, aby se zvýšila motivace municipalit, místních politiků a lidí žijících v místě, na rozvoji právě jejich lokality. Současně by bylo dobře snížit výrazně počet samospráv – tedy začít slučovat.
Státní investiční a rozvojová společnost má na starosti proaktivní přípravu podnikatelských parků pro strategické investice v ČR. Kolik by jich mělo vzniknout?
V ideálním případě deset velkých, nebude se zabývat těmi malými. Stát má ukazovat směr, dávat signál. A ve chvíli, kdy se sem povede dostat významné investory, nabalí se na ně spousta subdodavatelů, tak to fungovalo u nás i v okolních zemích.
Je vůbec možné s tím, jak to vypadá u nás s povolovacími procesy a celkově s legislativou, věřit, že se podaří nějakou velkou zónu připravit? Jakmile kdokoliv vznese nějakou námitku, všechno se zastaví nebo alespoň zpozdí o řadu měsíců.
Došli jsme v Evropě do nějakého stavu vývoje občanských práv a svobod a výrazně upřednostňujeme práva individuálních jednotlivců vůči požadavkům celé společnosti. Musíme si říct, zda chceme dát přednost okamžité kvalitě života, která v důsledku povede k jejímu snížení, nebo přehodnotíme priority a uděláme to, co je dobré z dlouhodobého hlediska a co zvýší naši ekonomickou sílu a třeba i bezpečnost. Jenže aby došlo k nějaké změně uvažování, je k tomu třeba politické podpora.
V poslední době se v Česku mluvilo o dvou možných strategických zónách – v Plzni Líních a Dolní Lutyni v Moravskoslezském kraji. První už je úplně mimo hru, jednak byl vůči průmyslové zóně velký odpor místních, jednak i potenciální investor, Volkswagen, nakonec usoudil, že nyní investovat nebude. Jak odhadujete, že to dopadne na Moravě, kam by měla podle nedávného vyjádření vlády přijít „strategická technologie s návazností na elektromobilitu“?
Pokud vím, jsou tam desítky konkrétních problémů, které souvisí mimo jiné s tím, že jde o lokalitu přímo u hranic. Nevím přesně, co všechno tam je ve hře, ale myslím, že řada problémů by mohla být řešitelná penězi a správnou komunikací.
Teď se uvažuje o nějakém konkrétním investorovi, ale úkolem Státní investiční a rozvojové společnosti je dlouhodobá příprava lokalit a řešení potenciálních problémů koncepčně, dřív než nastanou, aniž bychom věděli, jaký konkrétní investor by tam přišel. Jde o to, abychom měli dopředu připravené pozemky 100, 200, 300 hektarů, kde bude vyřešeno dopravní napojení, energetické zásobování, vodní hospodářství a podobně. Když pak bude na obzoru konkrétní investor, bude možné vše realizovat podstatně rychleji.
Pokud je tím zatím nejmenovaným investorem, který by mohl v ČR postavit gigafactory na výrobu baterií, jihokorejská firma, může sehrát pozitivní roli fakt, že jihokorejská společnost KHNP vyhrála tendr na dostavbu dvou bloků v Dukovanech?
Nemám informace o tom, o kterou společnost jde, ale kdyby to tak bylo, tak určitě ano.
Když zvážíme všechno to, o čem jsme mluvili, má v nejbližších letech Česká republika ještě šanci získat další velké investice v sektoru automotive?
Myslím, že pro to musíme vytvořit prostor, protože ať už je to s elektromobily dnes jakkoliv, v budoucích letech jejich výroba poroste a my chceme zůstat součástí evropského autoprůmyslu.
Společnosti Hyundai byla v roce 2008 poskytnuta historicky nejvyšší jednorázová investiční pobídka, a to 4,9 miliardy korun. U investice společnosti onsemi do výroby čipů v Rožnově už se mluví o deseti miliardách korun. Kam až to podle vás půjde? Nezačnou být pak takové investice už nesmyslné (příliš dlouhá doba návratnosti)? Je dnes ještě možné získat nějakou velkou investici bez (velkých) pobídek?
Deset miliard vypadá jako velký balík peněz, ale musíme to vztáhnout k celkové výši investic. Není to tak, že by firma onsemi dostala víc než jiní. U těch velkých klíčových investic to tak prostě je, že bez pobídek to nejde. Proto dávají vysoké pobídky Američané, a proto to bude muset dělat i Evropa, byť se k tomu zatím ještě tolik nemá. Není to dárek, je to něco, co se té zemi vrátí.
Rozdáváme tady spoustu peněz na evropských a národních dotacích, kde otázku návratností nikdo neřeší. Jde o mnohem víc peněz a těžko říct, jestli mají všude opodstatnění. Tady ano. Díky podobným investicím máme šanci zůstat na špici v oblasti technologií. A v případě, že by se stalo něco, co nikdo nechceme, třeba by došlo k dramatickému vývoji na Tchaj-wanu, budeme schopni si vyrábět čipy do automobilů sami. To už se bavíme o úplně odlišné úrovni návratnosti pobídek a investice.
