18/9/2025
RNDr. Tomáš Fürst, Ph.D., matematik a datový analytik. | Foto: Hana Görlichová
Tomáš Fürst, matematik a datový analytik z Univerzity Palackého v Olomouci, říká o modelech, které se snaží předpovídat budoucnost, že můžou být spolehlivé jen tehdy, když známe fyzikální zákony, na kterých je systém založen. „U klimatu je známe jenom tak trošku,“ dodává. V rozhovoru zpochybňuje vliv oxidu uhličitého na oteplování planety a varuje před dramatickými důsledky pro průmysl.
Co jsou vlastně matematické modely, k čemu slouží – a nakolik se na ně můžeme spolehnout, pokud jde o složité a dlouhodobé jevy?
Matematický model je vlastně takové digitální dvojče reality, simulace. U některých systémů známe fyzikální zákony, které je ovládají, takže vše můžeme zadat do počítače a spustit, aby to běželo podle stejných fyzikálních zákonů jako v realitě. Na počítači můžeme zrychlit běh času, takže můžeme predikovat.
Matematické modely slouží i k porozumění systému. Můžeme modelovat, co se stane, když změníme nějaký parametr. Co se stane, když zvýšíme koncentraci CO2? Co by se stalo, kdyby slunce svítilo o deset procent míň? V realitě to udělat neumíme, ale v modelu ano.
Nebo můžou modely sloužit k tomu, čemu říkáme inference neboli vyvozování závěrů na základě dostupných dat, například jaká je citlivost systému na některé parametry.
Tohle všechno je ale možné pouze tehdy, pokud známe fyzikální zákony, kterými se systém řídí. Jsou ale systémy, kde fyzikální zákony známe jenom tak trošku, například v případě klimatu. A pak jsou systémy, kterým říkáme chaotické, kde sice přesně známe fyzikální zákony, ale ani tak nám to nedovoluje predikovat, protože jakákoliv, třeba jen malá, chyba ve vstupních datech se bohužel silně amplifikuje.
Zmínil jste klima jako oblast, kde „fyzikální zákony známe jenom tak trošku“. Tak to vezměme od začátku. Asi nelze zpochybnit, že se klima otepluje. Teploměr nelže.
Takhle jednoduché to není. To, čemu říkáme globální teplota, je jakýsi vypočítaný průměr měření z terestriálních stanic, to znamená z bodů na povrchu planety, kam někdo umístil teploměry. Ale záleží na tom, kam teploměry dáte, kdy je tam dáte a jak s nimi měříte. Typicky je lidé umísťují tam, kde žijí, tedy do měst a jejich okolí. Tam se samozřejmě otepluje poměrně dost, protože města rostou a vytvářejí tepelné ostrovy. Možná kdybychom dali teploměry jinam, byly by výsledky jiné.
Ale ať už jsou teploměry kdekoliv, pravda je, že se skutečně otepluje, byť ne tolik, jak se všeobecně říká, či spíš „jak se straší“.
Když se podíváme do minulosti, tak se v každém okamžiku dějin planety buď oteplovalo, nebo ochlazovalo, protože teplota je prostě odezva komplexního systému. A taková odezva nemůže být konstantní. V posledních desítkách tisíc let máme za sebou různé doby ledové a meziledové, ale třeba ve středověku bylo tepleji, než je dnes. Klima je poměrně dost divoké.
Neříkalo se relativně nedávno, že se blíží doba ledová?
Ano! Ještě mám schované články z prestižních amerických časopisů ze 70. let, kde se vyjadřovaly obavy, že přichází delší doba ledová, a řešilo se, co s tím. V jednom článku někdo navrhuje, že by bylo dobré spalovat hodně fosilních paliv, protože CO2 by možná mohlo udělat nějaký skleníkový efekt a zpomalit ochlazování.
Tehdy teploměry ukazovaly rok od roku klesající teploty?
Přesně tak. Od druhé světové války do 70. let se mírně ochlazovalo, o tom se teď moc nemluví. A pak se zase začalo oteplovat. A za chvíli se zase bude ochlazovat. A tak je to pořád.
Říkal jste, že tehdy zaznívalo i doporučení, aby se spalovalo víc fosilních paliv, což by vytvořilo skleníkový efekt a oteplilo planetu. Takže o tom, že CO2 otepluje planetu, není už dávno pochyb.
Oxid uhličitý je jedním ze skleníkových plynů – to je prokázaný fyzikální fakt. Nesymetrické molekuly, jako jsou oxid uhličitý, metan nebo vodní pára, umějí zachytit tepelné záření, tedy dlouhovlnné fotony, které Země vyzařuje. Za normálních okolností by takové záření unikalo do vesmíru a planeta by se ochlazovala. Tohle víme už od dob Josepha Fouriera (1768–1830, francouzský matematik a fyzik, dodnes považovaný za objevitele skleníkového efektu – pozn. red.). Lidé, kteří se do toho příliš neponořili, proto říkají: když CO₂ ohřívá planetu, víc CO₂ způsobí ještě větší oteplení.
Jenže ono to není tak jednoduché. Dnešní koncentrace skleníkových plynů je už tak vysoká, že prakticky všechno tepelné záření narazí na nějakou molekulu – buď CO₂, vodní páry, nebo metanu. Energie z tohoto záření se v molekule na chvíli „uskladní“ a vzápětí je zase vyslána dál – často jiným směrem. Takto se záření doslova prodírá atmosférou: zachytí se, pošle se dál, znovu zachytí a znovu vyšle. Až když dorazí do vyšších vrstev atmosféry, do výšky deset až dvacet kilometrů, může být naposledy vysláno ven a uniknout do vesmíru. Když si tohle představíte, přestává být samozřejmé, že další zvyšování koncentrace CO₂ povede k výraznějšímu oteplení. Atmosféra je už tak „nasycená“, že každý foton se alespoň jednou zastaví a znovu vyšle.
Fakt, jestli se bude dál oteplovat, pokud budeme nadále zvyšovat koncentraci CO2 v atmosféře, nebo ne, bohužel není možné ověřit v praxi.
To je pravda, tady žádné kontrolované experimenty nejsou možné, leda bychom si vytvořili ještě další planety, stejné jako Země, a na některých oxid uhličitý přidali a na jiných ubrali. Můžeme se ale podívat do dávnější minulosti, jaké byly teploty a jaké byly koncentrace CO2. Faktem je, že z hlediska dějin planety žijeme téměř na minimu oxidu uhličitého, méně než dnes ho skoro nikdy nebylo. V současnosti je ho v atmosféře tak málo, že kdybychom jeho koncentraci snížili na polovinu, tak vyhynou všechny zelené rostliny.
V dějinách planety bývaly doby, kdy bylo mnohem tepleji a bylo víc CO2, kdy bylo tepleji a bylo míň CO2, případně kdy bylo chladněji a víc CO2 a chladněji a míň CO2. Vztah mezi CO2 a teplotou je mnohem komplikovanější, než by si zejména politici přáli.
Pokud to tak je, asi nejste jediný, kdo to ví. Proč tedy vládne široký konsenzus vědců a politiků, že snížení emisí CO2 zpomalí oteplování planety?
Existuje jeden citát: „Je‑li to konsenzus, není to věda, je‑li to věda, není to konsenzus.” Konsenzus není slovo z vědeckého slovníku. Věda by se měla co nejvíc přibližovat pravdě a toho se dá docílit dialogem, diskuzí a hypotézami, které jsou falzifikovány pomocí dat. Takže argumentace vědeckým konsenzem je naprosto nevědecká.
Nicméně máte pravdu, že ve veřejném prostoru zaznívá, že je úplně jasné, že se planeta otepluje kvůli CO2. A proč to tak je? Vidím tři důvody.
Za prvé nezapomeňte, že veškerá věda a výzkum v dnešní západní společnosti jsou závislé na státním financování. Univerzity žijí ze státních peněz, granty jsou také jenom přerozdělení státních peněz. Nechci samozřejmě říkat, že dnes vědci falšují data, ale když mají čtyři modely a tři ukazují, že se bude ochlazovat a jeden, že se bude oteplovat, tak vyberou ten, který ukazuje na oteplování, protože to politici chtějí slyšet.
K tomu se přidává mediální hysterie. Někteří lidé se bojí ve veřejném prostoru vyslovit svůj mírně neortodoxní názor, protože se okamžitě začne mluvit o dezinformacích, šíření paniky a kdesi cosi. V médiích vládne cenzura a mezi vědci autocenzura.
A pak je tady ještě třetí problém, a to je cenzura ve vědeckých žurnálech, které fungují tak trochu jako „gatekeepers”. Pokud chcete publikovat něco, co je ve shodě s obecným narativem, tak to jde velmi jednoduše. Ale když chcete publikovat něco, co ve shodě není, nejde to skoro vůbec.
A tyhle tři faktory způsobují, že to vypadá, jako kdyby ve vědeckém světě panoval absolutní konsenzus. Můžu vás ujistit, že tomu tak není.
Vztah mezi CO₂ a teplotou je mnohem složitější, než by si politici přáli, zmínil ve svém příspěvku na Automotive Leaders Fóru 2025 Tomáš Fürst. | Foto: Hana Görlichová
Vy máte problém se svými názory?
Působím na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, což je v českém akademickém prostředí taková oáza svobody, můžu říkat, co chci a kde chci.
Ale když jsem se věnoval datům za covidu a vysvětloval, co ukazují a neukazují, okamžitě jsem dostal nálepku dezinformátora.
Vidíte nějakou podobnost mezi tím, co se dělo za pandemie, a tím, co se teď děje v souvislosti se zelenou politikou?
Podle mě je to až nebezpečně podobné, protože jak za covidovým šílenstvím, tak i za tím klimatickým jsou ztráty soudnosti založené na zcestných matematických modelech.
Jakmile se v roce 2020 objevil covid, přišly z Imperial College London (jedna z nejprestižnějších univerzit na světě – pozn. red.) matematické modely, které ukazovaly, že pokud okamžitě nezavřeme celou společnost, budou miliony mrtvých. Ty modely se později ukázaly jako úplně zcestné. Ani jeden z těch modelů nebyl schopen zachytit, jaká je dynamika toho viru, kdy bude vrchol vlny, jestli a kdy přijde vlna další. Nikdo těm modelům vlastně nerozuměl. Jenže tyhle modely dobře sloužily politikům, kteří evidentně zatoužili po totalitních praktikách, kdy budou občanům přesně diktovat, co smí a co ne.
S globálním oteplováním to je podobné. Rozšíří se jakýsi narativ, o kterém se řekne, že to je konsenzus vědců, o němž nelze pochybovat. Jenže je to všechno založeno na nějakém matematickém modelu. A na tom se pak jako pyramida postaví úplně scestná politika.
A vážně myslíte, že v tom hraje významnou roli touha politiků „mít pod kontrolou“ občany? Nemohla za tím být čistě teoreticky třeba i farmaceutická lobby?
To dnes přesně nevíme, myslím, že nás ještě čeká vyšetření toho všeho. Jistě v tom byly všechny tyhle aspekty: touha politiků po moci, snaha různých lidí zbohatnout…
Ale myslím, že podceňujeme náboženský aspekt celého problému. Podstatnou součástí toho všeho je, že lidem chybí nějaký smysl, chybí jim nějaké náboženství – to je určitě společné jak u toho pandemického, tak u klimatického šílenství. V dnešní moderní době si lidé připadají příliš vzdělaní na to, aby věřili ve starého dobrého pánaboha, ale potřebují nějakou víru. A tak se místo na pánaboha upnuli tu na covidismus, tu na záchranu klimatu. Obojí má jisté prvky náboženství například v tom, že pomáháte bližnímu. „Moje rouška chrání tebe, tvoje rouška chrání mě“, pamatujete? Obojí má aspekt konce světa, pokud s tím něco neuděláme. Pokud jde o klima, tady už si prodáváme i odpustky – v podobě emisních povolenek. Prostě všechno to má spoustu náboženských aspektů.
Když zůstaneme jen u klimatu, kde a jak to podle vás všechno začalo? Mluvili jsme o tom, že ještě v 70. letech minulého století bylo všechno naopak. Určitě pak nepřišel nějaký mesiáš, který začal hlásat záchranu lidstva před horkou planetou.
Ano, ještě i v 80. letech bylo všechno vcelku normální. Pravděpodobně v tom sehrálo významnou roli to, že oxid uhličitý se výborně měří. Jeho globální koncentraci v zemské atmosféře znázorňuje už od roku 1958 Keelingova křivka.
Oxid uhličitý je navíc konečným důsledkem každé činnosti, kterou člověk dělá – tedy s jednou výjimkou, a tou je činnost založená na energii z jádra. Jinak je množství CO2 přímo úměrné lidské aktivitě. A od 80. let to začalo probublávat, ideologicky se hodilo ukázat prstem na „bílého muže“, na západní civilizaci, která je vinna, neboť produkuje CO2. Váhu tomu dodal Al Gore se svým slavným filmem An Inconvenient Truth, kde polovinavěcí není pravda, ale za který dostal Nobelovu cenu. A pak už se z toho stalo náboženství moderní levice.
Vy se zabýváte matematickými modely a datovými analýzami, mimo jiné i v průmyslu. Když jste v kontaktu s průmyslovými firmami, jak vidíte jejich budoucnost ve světle zelené transformace?
Mám velkou obavu o budoucnost, protože naše evropská civilizace je založena na průmyslu. Bohatství vzniká primárně výrobou s vysokou přidanou hodnotou a je to taky to jediné, v čem je stará dobrá Evropa ve světě pořád konkurenceschopná. A tažení proti oxidu uhličitému je v podstatě tažení proti průmyslu. V umělé inteligenci a podobných oblastech nám dávno ujel vlak.
Takže pokud bych vám položila otázku, jestli si myslíte, že můžeme v Evropě dramaticky snížit emise CO2 a zároveň udržet konkurenceschopnost, tak asi vím, co mi odpovíte.
To nejde – leda bychom převedli celou ekonomiku na jaderné zdroje. Ale hlavně: boj proti CO2 nemá smysl, je scestné se o to snažit.
Takže co s tím globálním oteplováním? Přijmout to jako fakt a místo nejistého boje proti němu se zkusit adaptovat? Začít šlechtit plodiny, které mají rády teplejší podnebí?
Já bych začal tím, že bych dal do pořádku vědu a výzkum, abychom si zase mohli ve veřejném prostoru racionálně, otevřeně, poctivě a čestně povídat o tom, jak funguje svět a jak funguje klima. A moje intuice mi říká, že bychom se měli začít zabývat koloběhem vody v přírodě, protože voda je ten hlavní skleníkový plyn. O koloběhu vody v přírodě toho víme překvapivě málo a podle mě je právě v ní klíč k porozumění klimatu. Oxid uhličitý je taky zajímavý – ale jako položka někde ke konci seznamu.
RNDr. Tomáš Fürst, Ph.D., je matematik a datový analytik. Vystudoval matematické modelování na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy, momentálně pracuje na Katedře matematické analýzy a aplikací matematiky Univerzity Palackého v Olomouci. Věnuje se matematickému modelování různých přírodních jevů a procesů a správnému usuzování a rozhodování na základě dat. V medicíně jeho výpočty pomáhají pochopit šíření nemocí či účinnost léčby. V oblasti průmyslu se zabývá zpracováním dat a jejich inteligentním využíváním.
