18/11/2025
Prof. Ing. Vladimír Mařík, DrSc., dr.h.c., FEng., zakladatel a vědecký ředitel CIIRC na ČVUT v Praze. | Foto: archiv VM
Investice do vědy a výzkumu nejsou problém, ale jejich smysluplné rozdělování ano. Skutečný posun může nastat teprve tehdy, když se do vedení na všech úrovních dostanou lidé s vizí a odvahou. Právě o tom jsme hovořili s profesorem Vladimírem Maříkem, zakladatelem a vědeckým ředitelem Českého institutu informatiky, robotiky a kybernetiky (CIIRC) ČVUT – instituce, která propojuje akademický svět s průmyslem a urychluje zavádění chytrých řešení do českých firem.
Dá se nějak zjednodušeně zhodnotit aktuální technologická úroveň České republiky?
Technologická úroveň má mnoho dimenzí. Začíná úrovní výzkumu, pokračuje přes úroveň výroby a výrobních kapacit včetně schopností přijímat nové technologie a končí celkovou úrovní trhu.
Ve vědě a výzkumu jsme pořád ještě někde hodně vepředu – zejména co se týče umělé inteligence, automatizovaného řízení, ale i celkově konstrukce strojů a průmyslových zařízení. Pokud jde o podniky, některé jsou na úrovni doby, jiné zůstaly zamrznuté v době před třiceti lety. To souvisí jak s myšlením managementu, tak i s velkými investičními náklady, které si mnohé naše malé a střední podniky prostě nemohou dovolit. Takže bych řekl, že v průmyslu je střídavě zataženo, střídavě svítí sluníčko. Co se týče schopnosti přijímat nové technologie, tady jsou naši lidé podle mého názoru nadprůměrní. A trh se vždy dříve či později přizpůsobí.
Chceme-li se tedy někam posunout a být ve světě konkurenceschopní, musíme se zaměřit na tu druhou dimenzi – technologickou úroveň výroby.
Jak si podle vás Česká republika stojí v rámci Evropy?
Náš výzkum je určitě na evropské úrovni, v některých oblastech se můžeme srovnávat s evropskou špičkou, někde i světovou špičkou. Co nám bohužel chybí, je přetvořit to, co se tady zkoumá, ve skutečnou hodnotu. Inovovat výrobu na základě výsledků výzkumu, přinést nové výrobky, levnější nebo také inovativní, které nikdo jiný nevyrábí. Vázne transfer poznatků do praxe a v tomto ohledu musíme hodně zabrat.
Stále tu ale máme skvělé podniky, například v automobilové výrobě na tom technologicky určitě nejsme hůř než jiné evropské země. Naopak, Škodovka už patří k evropské špičce.
Co nám chybí, aby to všechno dostalo větší drajf? Aby se výsledky výzkumu a vývoje rychleji implementovaly v průmyslu? Jde o nedostatek peněz, špatný systém jejich rozdělování, nebo to souvisí s tím, že nám chybí osvícení lídři?
Od všeho kousek, ale nejvíc nám chybějí lídři. A to jak na úrovni státu, tak na úrovni průmyslových podniků i vysokých škol. Prostě kam se podíváte, tam chybí leadership. Nejvíc je to znát na úrovni státu, protože vůbec nebylo stanoveno, kudy a kam chceme jít a kde chceme být za deset dvacet let. Chybí celospolečenská vize.
Na každé konferenci – a že jich v uplynulých měsících bylo – se prezentují vize a pojmenovávají problémy. Zástupci podnikatelské sféry si o tom na těchto akcích povídají se zástupci vlády a všichni souzní. Stačí zmínit Lepší Česko, Třetí transformaci a další.
Ano, bariéry a problémy jsou pojmenované, ale na úrovni celé země musí existovat lídr, který problémy uchopí a bude mít pravomoc s nimi něco udělat. Možná by lídrům pomohlo, kdyby ty vize a návrhy řešení byly konkrétnější. Ale můj leadership – a leadership každého z nás – je omezený, končí tam, kam sahají mé pravomoci. Můžu o mnohém mluvit, ale nemám jinou možnost než při příštích volbách hodit lístek někam jinam.
Není v zájmu vlády, ministrů, aby se ČR rozvíjela a zvyšovala svou konkurenceschopnost?
Popravdě řečeno, dneska nevládnou úřadem ministři, ale úředníci. A pokud není silný ministr a nedokáže tu jejich léty zabetonovanou pozici zlomit, ještě se zvyšuje jejich moc. Pak se stává, že o miliardách do výzkumu rozhodují bez jediného odborného posudku lidé, kteří v životě neviděli fabriku, nepracovali ve výzkumu a ani neví, co to je motor, natož umělá inteligence. Čím dál tím silnější role úředníků začíná být velkým problémem pro konkurenceschopnost této země.
V poslední době se medializoval případ, kdy ČVUT nezískalo financování na projekt, který dělalo společně s americkou firmou GE Aviation. Považujete to za jeden z důsledků tohoto stavu?
Přesně. Jeden konkrétní úředník svým rozhodnutím způsobil stamilionové škody. Šlo o projekt vývoje leteckých motorů, který prováděla Fakulta strojní společně s GE Aviation jako státní zakázku. V roce 2016 ČVUT přijalo od státu prostřednictvím ministerstva průmyslu dvě miliardy na výstavbu infrastruktury pro vývoj a testování leteckých motorů, část měla být následně pokryta z prostředků EU. Těch ale nakonec bylo méně a ministerští úředníci peníze, které ministerstvu chyběly, nazvali dluhem ČVUT a chtěli je nyní po řadě let po nás proplatit. Ale v případě dluhu musí existovat dohoda mezi věřitelem a dlužníkem. Taková neexistuje. ČVUT nemá a také nehodlá dát ze svého miliardu za skvěle splněnou státní zakázku. Tento spor poškodil naši reputaci. Jako „dlužník“ nemohlo navíc ČVUT několik měsíců podávat nové projekty a žádat o další financování.
Už se vše vyřešilo?
Ještě ne zcela, přestože vláda vydala příslušné usnesení. Část peněz putuje neskutečnou cestou mezi třemi ministerstvy. Naštěstí nás vydání příslušného usnesení „očistilo“ a můžeme předkládat další projekty. Ale celá záležitost není zcela uzavřena a zůstane k dořešení nové vládě.
Projekt s GE se úspěšně realizoval?
Ano. Byla to vládní zakázka, kterou realizovalo především Centrum leteckého a kosmického výzkumu, které spadá pod strojní fakultu ČVUT. Vyvinuly se nové letecké motory, které jsou primárně vhodné pro drony. Mají novou konstrukci, zajišťují větší životnost, mají nižší spotřebu, delší dolet a vysoký výkon v kritických chvílích. Motory se již několik let vyrábějí a užívají v USA a letos je zahajována výroba v ČR. Ukázalo se, že parametry těchto motorů jsou tak dobré, že se hodí i pro malá letadla a je po nich velká poptávka.
Takže to bylo o lídrech, respektive o lidech. Jak je to celkově s penězi na výzkum?
Asi se to nebude všem líbit, ale podle mě není peněz zas tak málo. Na vědu a výzkum jich jde hodně, ale rozptýlí se tak, aby se každému dalo trochu, takže to nemá žádný efekt.
Je za tím ona nekompetentnost úředníků, o které jste už mluvil?
Nazval bych to přímo systémovou deformací výzkumného prostoru. Uvedu příklad, který má počátky někdy v roce 2012. Jedná se o velký evropský program, který nese název Velké výzkumné infrastruktury a jehož cílem je vytvořit významná výzkumná centra nejprve na národní úrovni a poté je spojovat do velkých evropských center a dosáhnout v určitých oblastech špičkových výsledků.
V letošním roce byla vyhlášena výzva k financování velkých výzkumných infrastruktur na další roky. Výzva k podávání přihlášek explicitně uvádí, že předem bylo rozhodnuto, že se nebude financovat umělá inteligence, strojírenství včetně leteckých motorů a robotiky, obranný a bezpečnostní výzkum. Chápete to? Takže my jako CIIRC, jako skutečně velká výzkumná infrastruktura evropského významu, nemůžeme o takovouto podporu ani požádat. A tím, že nejsme a nebudeme státem označeni jako „velká výzkumná infrastruktura“, nemůžeme vstoupit do významnějších evropských sítí. Už při minulé výzvě před čtyřmi lety jsme chtěli, aby nám stát toto označení na základě korektního hodnocení udělil i bez finančních příspěvků, ale to prý v ČR – na rozdíl od zahraničí – nejde. Zatímco celý vyspělý svět vrhá obrovské prostředky do umělé inteligence, naše úřady dopředu podporu této vědní disciplíny odmítají. A strojírenský nebo obranný výzkum tato země zřejmě také nepotřebuje.
Takže se u nás víc než 12 let financuje několik desítek center, kde se provádí fyzikální, přírodovědný nebo environmentální výzkum a v mnoha případech nás takovýto výzkum nikam neposouvá. O výsledky nemalé části infrastruktur nikdo nemá zájem. A MŠMT chce financování dosavadních center udržet a nepřipustit si, že potřeby tohoto státu a EU se za 12 let poněkud změnily.
Kdybyste mohl rozhodovat, na co soustředit finanční i jinou podporu v České republice, které obory byste preferoval? Kde máme šanci být dobří?
Určitě už zmíněnou umělou inteligenci, tady bychom mohli být lídři celé Evropy. Už dnes jsme v řadě evropských projektů na špici. Paradoxní je, že čeští odborníci nemají problém získávat projekty v Evropě. Když ale získáme evropský projekt, potřebujeme na něj národní kofinancování. A s tím tady máme čím dál tím větší problém.
Další oblast, která s AI těsně souvisí, jsou drony. Máme strojírenské firmy, které umí vyrobit vrtule, máme velmi dobrou radionavigaci a veškerou elektroniku. Máme velmi dobré systémy na detekci dronů, na jejich koordinaci, na odhalování všeho, co se děje na Zemi. Máme prostě veškeré předpoklady k rozvoji v této oblasti, ale někdo by měl říct: Národním produktem bude dron a my budeme podporovat ty podniky, které se budou zabývat jejich výrobou. Prosazujeme to už pět let, a kdyby se před pěti lety s takovou podporou začalo, kde bychom mohli dnes být.
Prof. Vladimír Mařík hovoří o potřebě strategické podpory umělé inteligence a dronů, které mohou být oblastmi, v nichž má Česko šanci patřit ke světové špičce. | Foto: archiv VM
Jak velké podniky v tomto segmentu by měl podle vás stát podporovat? Velké výrobce? Nebo start-upy?
Celá myšlenka podpory start-upů je v Česku poněkud deformovaná. Start-upy v americkém pojetí, ke kterým naše vize směřují, mají smysl v Silicon Valley, kde je přebytek investičních peněz, tady to ale takto nefunguje. Není zde dostatek soukromého kapitálu k rozjezdu start-upů celosvětového významu. Navíc ze své zkušenosti vím, že start-up, který se u nás rozjede, se za čas zaregistruje v Americe nebo jinde pod jinou hlavičkou, aby měl blíž k dalším investorům a vyhnul se nesmyslnému zdanění, které vláda od letoška zavedla (od 1. ledna 2025 platí novela zákona o daních z příjmů, která zrušila neomezené osvobození při prodeji podílů nebo akcií po splnění časového testu. Zisk z prodeje cenných papírů nebo podílů do výše 40 milionů Kč za rok je osvobozen, část nad 40 mil. Kč se zdaňuje sazbou 15 % nebo 23 % podle výše základu daně – pozn. red.). To nám z Česka vyhnalo řadu start-upů. Ale naštěstí dala vláda včas zpátečku a od 1. 1. 2026 se vrací staré principy zdanění.
V Česku na to musíme jít vhodnou efektivní podporou malých a středních firem, to jsou ty štiky. A takové tady vyrůstají. Můžu jmenovat třeba Workswell. Před 15 lety tady dva studenti začínali s malým start-upem na vývoj kamer pro bezpilotní letadla. Dnes zaměstnávají 60 lidí, většina jsou naši absolventi, a mají 40 procent světového trhu softwaru pro zpracování obrázků z dronů pro zemědělské účely. A takové firmy by měly dostat podporu, aby získaly 60 a víc procent trhu.
Před dvěma lety jsem přijel do Královského výzkumného ústavu v Bhútánu a oni mi ukazovali dron na sledování námrazy elektrického vedení v horách, který koupili v Singapuru. A říkali, že má pro jejich potřeby úplně nejlepší software a ten že je od nějaké české firmy Workswell. Ptali se, jestli ji neznám, že by se s nimi rádi spojili a něco s nimi komunikovali. Moje otázka zní: Proč je ten dron singapurský, proč není třeba z Pardubic? A druhá otázka: Proč tam toho softwaru neprodáváme víc?
Protože nemají žádnou podporu? Protože to nikoho u nás nezajímá?
Ano, přesně tak. Takže zpět k vaší otázce. Domnívám se, že by se měly podporovat malé a střední firmy, které tady dlouhodobě zůstanou, nebo je případně někdo koupí, ale neodstěhují se, budou tady platit daně.
Je třeba zmínit ještě jednu věc, které si asi zatím nikdo nevšimnul. O Americe se ví, že je v řadě oborů ve výzkumu vepředu – ale díky komu? V řadě případů i díky lidem, kteří sedí v ČR, a to i v téhle budově (CIIRC – pozn. red.) a v dalších budovách ČVUT. Jsou to naši lidé ve veřejnoprávní výzkumné instituci, kteří pracují pro americké firmy jako Google nebo Microsoft coby konzultanti. Jsou to vesměs lidé s vysokou odbornou kvalifikací a velkým národním uvědoměním, často se vrátili z ciziny, aby ČR pomohli. Ale stát v posledních třech letech podporu výzkumu v umělé inteligenci tak zredukoval, že je prostě neplatí. A oni potřebují uživit rodiny. Česko z takovéto situace téměř nic nemá, výsledky výzkumu se nestávají majetkem státu, jen pomáháme Americe zvyšovat její náskok. A stát mlčky přihlíží.
Teď přichází další vlna, a to jsou Číňani. Už tady obcházejí, vytipovávají si lidi a nabízejí peníze za informace. To je kontraproduktivní a nebezpečné. Řeším podobné věci na týdenní bázi, takové „spolupráce“ nechceme.
Předkládali jsme vládě návrhy, co bychom potřebovali od státu, abychom se mohli účastnit evropských soutěží – například získávat prostředky na kofinancování, o čemž jsem už také mluvil. Ale nic se nezměnilo. Ministerstvo školství, přes které můžeme čerpat rozhodující finance, má zřejmě jiné priority. Na špičkové odborníky v AI nejsou peníze.
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, přes které se mimo jiné také rozdělují evropské peníze, ale není jediný zdroj, ze kterého můžete čerpat finance. Na granty je přidělují Grantová nebo Technologická agentura.
Ano, ale to je výrazně méně peněz, než kolik jde přes ministerstvo, kde se rozdělují bez jakýchkoliv odborných posudků.
U Grantové nebo Technologické agentury to funguje lépe. Je tam ale ještě jiný problém, a to mimořádná administrativní náročnost. Nedávno jsme žádali o jeden grant a přihláška, kterou jsme museli zpracovat, má 490 stran, přičemž popis vlastního obsahu projektu představuje relativně malou část. Když se žádá v Americe o granty na projekty, vyřazují se předem všechny žádosti delší než deset stránek.
Co je hlavní náplní činnosti CIIRC? S jakými firmami a na čem spolupracujete?
Díky Národnímu centru Průmyslu 4.0 se nám podařilo navázat spolupráci se třemi významnými firmami v ČR, Škoda Auto, Siemens a T-Mobile. Spolupracujeme na projektech týkajících se automatizace a programování. Vyvíjíme systémy, které propojují jazykové modely s interními daty a dokumenty konkrétní firmy. Využíváme interní znalosti a schopnosti generativní AI pro plánování, rozvrhování a programování výrobních linek.
Se zadáním přicházejí samy firmy?
Tak z poloviny ano, ale i naši inženýři navrhují nějaké postupy, které pak předkládají firmám.
Dále tady máme celé oddělení, který se zabývá výrobními technologiemi a digitálními dvojčaty napříč celou průmyslovou výrobou. V podstatě jde o vybavování strojů softwarem tak, aby z nich byly chytré stroje schopné komunikovat s ostatními. Čili zabýváme se výrobními procesy, jejich informatickým doplněním a zvyšováním kvality a efektivity. Ke stávajícím procesům zavádíme nové technologie, příkladem může být 3D tisk či technologie umožňující kombinaci různých materiálů v různých vrstvách tak, aby materiál získal nové vlastnosti, byl například pevnější a třeba i levnější.
Třetí oblastí, na kterou se zaměřujeme, je robotizace. Napomáháme jejímu zavádění ve firmách. Naší specialitou poslední doby je takový řetězec, kde se propojuje zpracování vytvoření 3D modelu manipulovaného výrobku pomocí zpracování vizuální informace, využití tohoto3D modelu k návrhu optimální úchopné hlavice robota a vyrobení této hlavice tiskem. Zákazník přinese novou součástku, ta se sejme kamerami a vytvoří se její digitální model, na jehož základě se navrhne a vytiskne optimální úchopná hlavice robota na tento nový výrobek. Takže máte během několika málo hodin od přinesení nového produktu optimální úchopnou hlavici pro robota, která se dá ihned použít v sériové výrobě.
To je určitě něco, o co mají firmy zájem.
Ano, ale víte, co nás tíží? Vyvineme řešení pro jeden podnik, který si to zaplatí. Ale těch podniků, které by to řešení chtěly, je třeba padesát. Nemáme kapacitu, abychom vše implementovali v takové míře. Potřebovali bychom, aby se našla nějaká středně velká firma či firmy, které by tuto u nás vyvinutou, v jednom nebo dvou podnicích vyzkoušenou technologii vzala a zaváděla ji v dalších firmách.
Proč je problém ji najít?
Nejde o firmu, jde primárně o lidi a o peníze. Lídrem takové firmy by měl být někdo s technickým vzděláním, ideálně nějaký doktorand, který si speciálně na to založí podnik a bude předmětnou technologii implementovat dál. My v tuto chvíli hledáme kapitál, zdroje soukromých peněz, které by pomohly takové firmy zainvestovat. Neměl by to být žádný start-up, který se za tři roky prodá do Ameriky. Měla by to být firma, která bude dlouhodobě působit tady a něco přinášet České republice a Evropě.
To je oblast, kterou se chci i já osobně zabývat – podpora vzniku firem, které zůstanou v Česku a budou přenášet odzkoušenou technologii do dalších podniků.
Řada podniků ani neví, že taková možnost existuje. Nebo ani neví, že by něco takového mohly potřebovat.
Ano, jsou podniky, které ani neusilují o to, aby se nějak upgradovaly a investovaly do nových technologií. Místo toho volají po větším zapojení Mongolců a Filipínců do výroby.
Na opačném konci spektra jsou podniky, které investují, třeba pomalu, krok po kroku, a zjišťují, co jim to přináší. Ty většinou nepotřebují naši pomoc nebo si o ní cíleně řeknou. My bychom se měli zaměřit na ty podniky, kde je vůle něco změnit, ale nemají dostatek peněz, odvahy nebo lidí to zrealizovat. Tady je prostor zejména pro již zmíněný soukromý kapitál. Private equity pomůže rozhýbat firmu nebo firmy a všem to přinese zisk.
Jistě jste slyšela o tom, že Česká republika usiluje o tzv. AI Gigafactory, velkokapacitní výpočetní infrastrukturu evropského významu, schopnou trénovat a nasazovat extrémně rozsáhlé modely umělé inteligence. My se těšíme, že se kolem této infrastruktury vytvoří prostředí pro malé a střední firmy, které budou umět využívat výpočetní kapacitu a umělou inteligenci a – za pomoci soukromého kapitálu – je vtlačovat do zbytku průmyslu. A právě teď, v říjnu 2025, jsme od EU získali do ČR projekt AI Factory, řízený z VŠB TU Ostrava, který je takovým prvním krokem, prvním cvičením ke skutečně velké evropské AI Gigafactory v ČR. Věříme, že se pro první krok najdou prostředky pro kofinancování z české strany.
Jak rychle a nakolik podle vás v následujících letech průmyslové podniky změní umělá inteligence?
Celková změna bude úměrná investicím, které do toho podniky mohou dát, a také odvaze lidí AI do výroby zapojovat. Ale nemůžou si myslet, že bez AI obstojí na trhu. My zdůrazňujeme, že firmy by měly začít zkoušet umělou inteligenci napřed na něčem jednoduchém, v diagnostice nebo při zpracování faktur, aby prolomily prvotní ostych. Nejjednodušší začátek je u obslužných procesů v kancelářích. Druhá věc, kterou vidím jako velmi perspektivní, je rozvrhování a plánování výroby. Tam AI představuje obrovskou pomoc, protože AI systémy jsou daleko lepší než nejlepší operátor.
Každý podnik si k tomu také musí dát dohromady určité jádro lidí, kteří budou AI fandit a nebudou ji brát jako nebezpečí.
Vychovávají vysoké školy dost lidí, kteří jsou schopni se toho ujmout? Vím, že voláte po reformě školství, včetně toho vysokého. Na jedné konferenci jste použil přirovnání, že reformovat školství je stejně náročné jako přemístit hřbitov.
A tak to je. Školství v mnoha ohledech funguje jako před třiceti lety. Řekl bych, že na univerzitách je tak maximálně dvacet procent kateder a ústavů, kde chtějí jít skutečně dopředu a usilují o to být v evropské či světové lize.
Odborný potenciál ve školách existuje, je ovšem potřeba ho aktivovat. Mohlo by to jít poměrně snadno, pokud dáme prostor iniciativě lidí a budeme adekvátně oceňovat jejich znalosti. Na rozhodující místa ve školách musí přijít, stejně jako v podnicích i v politice, skuteční lídři, kterým jde o českou vědu, o Českou republiku. Když je tam rozesadíme a správně nasměrujeme, ono to půjde.
Prof. Ing. Vladimír Mařík, DrSc., dr.h.c., FEng., zakladatel a vědecký ředitel CIIRC na ČVUT v Praze, je absolventem ČVUT FEL. Habilitoval se v roce 1984, profesorem byl jmenován v roce 1990. V letech 1999 až 2013 působil jako vedoucí katedry kybernetiky ČVUT FEL, kterou založil. V roce 2013 byl iniciátorem založení CIIRC a jeho prvním ředitelem, od roku 2017 je vědeckým ředitelem. Kromě toho byl prof. Mařík v roce 1992 zakladatelem Rockwell Automation Research Center Praha (součást americké Rockwell Automation Inc.), kde byl až do roku 2009 výkonným ředitelem. V roce 2010 převzal pozici předsedy představenstva společnosti CertiCon, vyvíjející řešení pro životně kritické aplikace, kterou vykonával až do roku 2025. Prof. Ing. Vladimír Mařík je autorem nebo spoluautorem více než 160 časopiseckých a konferenčních článků, spoluautorem nebo editorem 20 knih a spoluautorem pěti amerických patentů.
